Pražští symfonikové se zařadili do letošního programu festivalu Pražské jaro s programem, který vypadal nezvykle, ale vůbec nebyl banální. A na koncertě v Obecním domě se (21. 5.) poprvé představili se svým novým šéfdirigentem.
Pietari Inkinen, pětatřicetiletý finský umělec působící v posledních letech na Novém Zélandě, vystoupil se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK loni na podzim a poté bylo oznámeno, že se od sezóny 2015/2016 postaví do jeho čela. Nynější festivalový koncert byl od té doby jejich prvním setkáním. Inkinen vedl provedení tří skladeb profesionálně, s jistotou a přehledem, působil cílevědomě a zdravě sebevědomě. V úvodu zaznělo symfonické allegro Štafeta od Jana Hanuše, vhodná připomínka skladatelova květnového stého jubilea. Asi osmiminutová skladba má svou jedinečnou historii – vznikla pod dojmem sovětské okupace a byla myšlena jako pocta rozhlasovým pracovníkům, kteří v roce 1968, stejně jako na konci války v roce 1945, dokázali povzbuzovat Pražany; generace si tak předaly pomyslnou „štafetu“ z názvu díla. Brzy po premiéře ovšem právě pro tento podtext následoval zákaz uvádění. Z dnešního pohledu, i bez znalosti programu skladby, jde o zvukově hutný, gradovaný opus, o klasicky instrumentovanou, expresivně moderní kompozici, o svižnou studii s jednotným tahem. Druhou položkou koncertu byla čtvrtá věta ze 6. symfonie současného finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary – asi desetiminutové finále rozsáhlejší skladby inspirované postavou Vincenta van Gogha. Věta je označena jako „apoteóza“ a skutečně vyznívá jako pocta malíři – v základním nastavení jde o lyricky rozmáchlou romantizující plochu narůstající výrazové a zvukové intenzity, o příjemnou, téměř impresionisticky barevnou zvukovou clonu, působivě stupňovanou, která se v určitém okamžiku zlomí a doznívá pak chvíli do ztracena ve zvláštním oparu. Partitura může dobře fungovat i takto samostatně, ale samozřejmě by bylo ještě mnohem lepší, kdyby někdy zazněla v Praze symfonie „Vincentiana“ celá.
Hlavní položkou koncertu byla Mahlerova Pátá symfonie, více než hodinový pětivětý monument s proslulým smyčcovým Adagiettem předcházejícím velkému finále. FOK hrál velmi pěkně, inspirovaně a ochotně. Přes dobře působící výstavbu celku, přes veškerou orchestrální perfekci, dobrý zvuk celku, vesměs velmi slušná sóla a angažovanou hru orchestru se však nelze ubránit dojmu, že skladbě něco málo ještě chybělo – Inkinen ji cítí co do výrazu spíše romanticky než expresivně a moderně a – aniž by si to odporovalo – co do tempa spíše věcněji a rychleji než závažně. A tak by si v některých místech a v celkovém pocitu bylo možné přát víc kontrastů, větší extrémy a zvraty, víc hloubky a exaltovanosti – víc mahlerovské rozporuplnosti. Symfonie dostala skvěle vygradovaný, do efektního příkrého tempa zrychlený závěr, ale předtím by snesla občas větší vyhrocenost i větší ponor, a to včetně okouzleného Adagietta s jeho jemnou dynamikou a harfovými basy. V symfonii by bývalo mohlo přes dosažený působivý výraz a symfonickou zdařilost jít ještě o víc, mohla by dostat ještě osobitější výklad a dokonalejší styl – jedním slovem větší zralost. Přesto není třeba upírat Pietari Inkinenovi erudici, talent, energii a kompetentnost. Uvedl se na svůj věk v Praze dobře a lze hledět do jeho příštích společných let s tímto tělesem se značnou nadějí.
