sobota, 23. květen 2015

FOK s Inkinenem jako šéfdirigentem na Pražském jaru

Napsal(a) 

Pietari Inkinen a FOK, foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro Pietari Inkinen a FOKfoto: Zdeněk Chrapek/Pražské jaro

Pražští symfonikové se zařadili do letošního programu festivalu Pražské jaro s programem, který vypadal nezvykle, ale vůbec nebyl banální. A na koncertě v Obecním domě se (21. 5.) poprvé představili se svým novým šéfdirigentem.

Pietari Inkinen, pětatřicetiletý finský umělec působící v posledních letech na Novém Zélandě, vystoupil se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK loni na podzim a poté bylo oznámeno, že se od sezóny 2015/2016 postaví do jeho čela. Nynější festivalový koncert byl od té doby jejich prvním setkáním. Inkinen vedl provedení tří skladeb profesionálně, s jistotou a přehledem, působil cílevědomě a zdravě sebevědomě. V úvodu zaznělo symfonické allegro Štafeta od Jana Hanuše, vhodná připomínka skladatelova květnového stého jubilea. Asi osmiminutová skladba má svou jedinečnou historii - vznikla pod dojmem sovětské okupace a byla myšlena jako pocta rozhlasovým pracovníkům, kteří v roce 1968, stejně jako na konci války v roce 1945, dokázali povzbuzovat Pražany; generace si tak předaly pomyslnou „štafetu“ z názvu díla. Brzy po premiéře ovšem právě pro tento podtext následoval zákaz uvádění. Z dnešního pohledu, i bez znalosti programu skladby, jde o zvukově hutný, gradovaný opus, o klasicky instrumentovanou, expresivně moderní kompozici, o svižnou studii s jednotným tahem. Druhou položkou koncertu byla čtvrtá věta ze 6. symfonie současného finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary – asi desetiminutové finále rozsáhlejší skladby inspirované postavou Vincenta van Gogha. Věta je označena jako „apoteóza“ a skutečně vyznívá jako pocta malíři – v základním nastavení jde o lyricky rozmáchlou romantizující plochu narůstající výrazové a zvukové intenzity, o příjemnou, téměř impresionisticky barevnou zvukovou clonu, působivě stupňovanou, která se v určitém okamžiku zlomí a doznívá pak chvíli do ztracena ve zvláštním oparu. Partitura může dobře fungovat i takto samostatně, ale samozřejmě by bylo ještě mnohem lepší, kdyby někdy zazněla v Praze symfonie „Vincentiana“ celá.

Pietari Inkinen a FOK, foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro Pietari Inkinen a FOKfoto: Zdeněk Chrapek/Pražské jaro

Hlavní položkou koncertu byla Mahlerova Pátá symfonie, více než hodinový pětivětý monument s proslulým smyčcovým Adagiettem předcházejícím velkému finále. FOK hrál velmi pěkně, inspirovaně a ochotně. Přes dobře působící výstavbu celku, přes veškerou orchestrální perfekci, dobrý zvuk celku, vesměs velmi slušná sóla a angažovanou hru orchestru se však nelze ubránit dojmu, že skladbě něco málo ještě chybělo – Inkinen ji cítí co do výrazu spíše romanticky než expresivně a moderně a – aniž by si to odporovalo - co do tempa spíše věcněji a rychleji než závažně. A tak by si v některých místech a v celkovém pocitu bylo možné přát víc kontrastů, větší extrémy a zvraty, víc hloubky a exaltovanosti – víc mahlerovské rozporuplnosti. Symfonie dostala skvěle vygradovaný, do efektního příkrého tempa zrychlený závěr, ale předtím by snesla občas větší vyhrocenost i větší ponor, a to včetně okouzleného Adagietta s jeho jemnou dynamikou a harfovými basy. V symfonii by bývalo mohlo přes dosažený působivý výraz a symfonickou zdařilost jít ještě o víc, mohla by dostat ještě osobitější výklad a dokonalejší styl – jedním slovem větší zralost. Přesto není třeba upírat Pietari Inkinenovi erudici, talent, energii a kompetentnost. Uvedl se na svůj věk v Praze dobře a lze hledět do jeho příštích společných let s tímto tělesem se značnou nadějí.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.