Pražští symfonikové otevřeli 82. koncertní sezonu nepřehlédnutelným způsobem. Jméno Vadima Repina, ruského houslisty z Novosibirsku, Evropana, světoběžníka a mezinárodní hvězdy, dodalo Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK s marketingovou šikovností na lesku, vážnosti a renomé… a možná i samo o sobě přilákalo část publika. Smetanova síň byla ve středu 14. 9. obsazena. Na konci léta je samozřejmé, že je metropole ještě plná turistů, a je jasné, že asi pomohli se vstupenkami. Lze jen přát, aby se tak blízko ke stu procentům jako tentokrát blížil FOK i v zimě.
Repin by asi mohl hrát cokoli a byl by určitě magnetem. Hrál svůj part s hladkostí a snadností, krásným, neokázale střízlivým tónem. Sibeliův Houslový koncert, který byl usazen na úvod sezony, je ovšem drsnější a temnější než některé nejhranější romantické koncerty. Pokud toto bylo důvodem solidního, ale ne nadprůměrně nadšeného ohlasu v sále, bylo zřejmě turistů a svátečních hostů víc, než se na první pohled zdálo. Pokud bylo důvodem solidního, ale ne vpravdě mimořádně nadšeného ohlasu v sále to, že skladbě přece jen chybělo něco málo k opravdové zapálené osobitosti, k vášnivosti a sugestivnosti, pak bylo zřejmě vnímavých a zkušených lidí v publiku víc než nevyhraněných turistů. Sibeliova skladba, respektive její interpretace, nezvedla ze sedadel. Ani v přeneseném slova smyslu, ani doslova. Mohla by, potenciál v ní k takové reakci při sólistovi takového jména je. Na vině bylo především celkové nastavení orchestrální části – říci o něm rovnou, že bylo rutinní, by bylo křivdou, ale že mu ve zvuku, který přicházel z pódia, jakoby chyběl hlubší zájem a jiskření, je pravda. Pravda také je, že tyto atributy šéfdirigent Pietari Inkinen v Sibeliově skladbě nijak zvlášť nevyžadoval a neinspiroval. A pravda rovněž je, že ani Repin nebyl na pódiu Smetanovy síně inspirován k něčemu opravdu mimořádnému a že k tomu tedy nedospěl. Situace se proto ani nevyvinula tak, že by byl na místě přídavek.
Do Beethovenovy Osudové symfonie se Inkinen vrhl v souladu s populárním počátečním motivem efektně, překotně, ještě při doznívajícím potlesku. Orchestru však – možná kvůli tomu – chvilku trvalo, než se plně zkoncentroval; nejdříve to vypadalo, jako kdyby si sekce na pódiu úplně dobře nerozuměly. Symfonie nicméně nakonec dosáhla – pro Pražské symfoniky zřejmě v maximu možného – trvale zajímavějších parametrů než první skladba večera. Byly v ní pěkné agogické i dynamické detaily, měla příjemná tempa, celkovou naléhavost a potřebnou dramatičnost i dostatek energie, blížila se vystižení charakteristického stylu, který k Beethovenovi patří, který ho hudebním myšlením, patosem a instrumentací tak hodně odlišuje od Mozarta. Publiku se tedy na dobré úrovni dostalo možnosti připomenout si a užít známou hudbu. Není asi třeba žádat ještě víc.
