čtvrtek, 15. září 2016

FOK po prázdninách

Napsal(a) 

Vadim Repin a Pietari Inkinen, foto FOK Vadim Repin a Pietari Inkinenfoto: FOK

Pražští symfonikové otevřeli 82. koncertní sezonu nepřehlédnutelným způsobem. Jméno Vadima Repina, ruského houslisty z Novosibirsku, Evropana, světoběžníka a mezinárodní hvězdy, dodalo Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK s marketingovou šikovností na lesku, vážnosti a renomé… a možná i samo o sobě přilákalo část publika. Smetanova síň byla ve středu 14. 9. obsazena. Na konci léta je samozřejmé, že je metropole ještě plná turistů, a je jasné, že asi pomohli se vstupenkami. Lze jen přát, aby se tak blízko ke stu procentům jako tentokrát blížil FOK i v zimě.

Repin by asi mohl hrát cokoli a byl by určitě magnetem. Hrál svůj part s hladkostí a snadností, krásným, neokázale střízlivým tónem. Sibeliův Houslový koncert, který byl usazen na úvod sezony, je ovšem drsnější a temnější než některé nejhranější romantické koncerty. Pokud toto bylo důvodem solidního, ale ne nadprůměrně nadšeného ohlasu v sále, bylo zřejmě turistů a svátečních hostů víc, než se na první pohled zdálo. Pokud bylo důvodem solidního, ale ne vpravdě mimořádně nadšeného ohlasu v sále to, že skladbě přece jen chybělo něco málo k opravdové zapálené osobitosti, k vášnivosti a sugestivnosti, pak bylo zřejmě vnímavých a zkušených lidí v publiku víc než nevyhraněných turistů. Sibeliova skladba, respektive její interpretace, nezvedla ze sedadel. Ani v přeneseném slova smyslu, ani doslova. Mohla by, potenciál v ní k takové reakci při sólistovi takového jména je. Na vině bylo především celkové nastavení orchestrální části – říci o něm rovnou, že bylo rutinní, by bylo křivdou, ale že mu ve zvuku, který přicházel z pódia, jakoby chyběl hlubší zájem a jiskření, je pravda. Pravda také je, že tyto atributy šéfdirigent Pietari Inkinen v Sibeliově skladbě nijak zvlášť nevyžadoval a neinspiroval. A pravda rovněž je, že ani Repin nebyl na pódiu Smetanovy síně inspirován k něčemu opravdu mimořádnému a že k tomu tedy nedospěl. Situace se proto ani nevyvinula tak, že by byl na místě přídavek.

Vadim Repin, foto FOK Vadim Repinfoto: FOK

Do Beethovenovy Osudové symfonie se Inkinen vrhl v souladu s populárním počátečním motivem efektně, překotně, ještě při doznívajícím potlesku. Orchestru však – možná kvůli tomu - chvilku trvalo, než se plně zkoncentroval; nejdříve to vypadalo, jako kdyby si sekce na pódiu úplně dobře nerozuměly. Symfonie nicméně nakonec dosáhla - pro Pražské symfoniky zřejmě v maximu možného – trvale zajímavějších parametrů než první skladba večera. Byly v ní pěkné agogické i dynamické detaily, měla příjemná tempa, celkovou naléhavost a potřebnou dramatičnost i dostatek energie, blížila se vystižení charakteristického stylu, který k Beethovenovi patří, který ho hudebním myšlením, patosem a instrumentací tak hodně odlišuje od Mozarta. Publiku se tedy na dobré úrovni dostalo možnosti připomenout si a užít známou hudbu. Není asi třeba žádat ještě víc.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.