pátek, 14. září 2018

FOK je nadále v dobrých rukou

Napsal(a) 

Pietari Inkinen, foto Jan Slavík Pietari Inkinenfoto: Jan Slavík

Zahajovací koncert 84. sezóny otevřela 12. a 13. září Slavnostní předehra op. 70 Josefa Bohuslava Foerstera. Následovaly Čtyři poslední písně Richarda Strausse a po pauze Symfonie č. 1 „Titán“ Gustava Mahlera. Řídil šéfdirigent Pietari Inkinen.

Mimochodem, koncert začal stejnou skladbou, jakou 11. 5. 1946 Rafael Kubelík zařadil na vůbec první zahajovací koncert vůbec prvního Pražského jara. A hrála se pak i v roce 2006, když měl koncert jubilejní festivalové opakování. Je to velmi dovedně komponovaná skladba, která zní jako harmonicky barvitější Smetana. Je v ní velký kus vznešenosti i charakteristická lyrická nálada hudby počátku minulého století. Program připomněl její původní určení, komponována je k otevření Vinohradského divadla v roce 1907. Bylo to dobře zvolené a pečlivě nastudované dílo, které plní společenskou zakázku své doby a přitom je hudebně i dramaturgicky neotřelé. Pro jubilejní rok české státnosti se také hodí.

Lise Lindstrom, foto Jan Slavík Lise Lindstromfoto: Jan Slavík

Asi nejslavnější písně s orchestrem Richarda Strausse jsou ty čtyři poslední, které to mají dokonce v názvu, protože sám autor už nedal cyklu konečný tvar. V díle se potkává osobní loučení se životem, lyrika podzimu a symbolické loučení s jednou velkou hudební epochou, kterou tvorba Richara Strausse symbolizuje. Je to dojemné a krásné dílo, které existuje v mnoha fenomenálních provedeních, Elisabeth Schwarzkopf počínaje a Annou Netrebko konče.

Cyklus je milován všemi snad zpěvačkami, které si mohou dovolit ho zpívat – a možná i některými, které na něj vhodný hlas nemají. A Lise Lindstrom bohužel patří spíše do druhé skupiny, protože jejím oborem je a už zůstane dramatický soprán. Ve světě zpívá Elektru, Barvířku, Brunhildu a už se jí zkrátka nedaří zkrotit hlas do jemných legatových linií tohoto písňového cyklu. Má znělý a nosný soprán, který ovšem byl neustále rozvlněn do vibrata nebo do překvapivých emotivních kontrastů. Na druhou stranu je samozřejmě dobře, že jsme v Praze slyšeli pěvkyni, která je doma v MET i Covent Garden. Orchestr pěvkyni doprovodil řekněme čestně, vedle drobnějších sól se vydařilo hornové sólo v druhé i houslové sólo v třetí části. K magické a jemné barvitosti, která ovšem vyžaduje také stoprocentní rytmickou přesnost a souhru na úrovni komorního ansámblu, k té FOK pořád ještě nedosahuje.

, foto Jan Slavík foto: Jan Slavík

Zahajovací koncert sezóny v programu připomněl také to, že Pietari Inkinen prodlužil svou smlouvu s FOKem do roku 2020. A provedení Mahlerovy první symfonie mě přesvědčilo, že to je dobrá volba. Bylo to neobyčejně sympatické provedení, dirigované bez efektních gest a přitom se smyslem pro stavbu. Dirigent měl čitelně a logicky promyšlená tempa tak, aby se skladba nevlekla a postupně gradovala – na čtvrtečním koncertu velmi dobře vyšla úvodní introdukce s řadou barevných sól pro dechové nástroje. Obě střední věty nabídly hezkou kombinaci smutku a lehké sebeironie, která je pro skladatele charakteristická. A ve čtvrté větě všechno postupně směřovalo k jedinému vrcholu. Zdálo se, že orchestr hraje s chutí a že se snad daří pěstovat i důležité přátelské pouto mezi hráči a dirigentem. Řadě zahajovacích koncertů stálých orchestrů konkuruje Dvořákova Praha, ale i tak byl sál zaplněn odhadem ze dvou třetin – a to stálým a pozorným publikem.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.