pondělí, 12. červen 2017

FOK a jazzmani, spolu a úžasně

Napsal(a) 

Jan Kučera, foto FOK Jan Kučerafoto: FOK

Stávající koncertní sezona velkých orchestrů se chýlí ke konci a letošní programová linka orchestrálních koncertů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK se stočila směrem k jazzovým dílům. Večery 7. a 8. 6. (Smetanova síň Obecního domu) patřily hudbě dvou osobností, jež kouzlu jazzové hudby podlehly celoživotně a napříč celým svým skladatelským odkazem – Georgi Gershwinovi a Karlu Růžičkovi. V úvodu večera zazněla předehra ke Gershwinově muzikálu Oh, Kay!, komponovaném v roce 1926. Stejně jako u mnoha dalších, i zde je pod hudbou a textem podepsána autorská a zároveň bratrská dvojice Georg a Ira Gershwinové. Jejich umělecká spolupráce trvala od roku 1924 a zrodilo se z ní mnoho muzikálových písní, ke kterým se později vraceli/vracejí mnozí jazzoví zpěváci a mnohé zpěvačky, ale i instrumentalisté. V případě muzikálu Oh, Kay! se jedná především o píseň Someone to Watch Over Me, které se svým vlastním pojetím chopili například Oscar Peterson, Ella Fitzgerald, Chick Corea, Frank Sinatra či Amy Winehouse. Předehra je psána v optimistickém, hravém, tanečním a jak už to u Gershwina bývá, také filmovou hudbu evokujícím způsobem. S ničím z toho neměli hráči FOKu sebemenší problém a zvuk tělesa, v němž se má snoubit atmosféra swingového big bandu a klasického orchestru, zvládli pod taktovkou Jana Kučery vytvořit naprosto přesvědčivě.

 , foto FOK foto: FOK

Druhou skladbou téhož autora byl Američan v Paříži. Ačkoliv dílo vzniklo v období, které Gershwin trávil na Broadwayi (1924 - 1929), tato skladba je odrazem Gershwinových dojmů z ulic a prostředí Paříže, kterou navštívil a setrval zde zhruba tři měsíce na jaře roku 1928. Během poznávání města a setkávání se s nejrůznějšími osobnostmi ze skladatelského okruhu (Mauric Ravel, Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Franz Lehár a další) pracoval průběžně na Američanovi v Paříži ve svém hotelovém pokoji a později v Americe až do listopadu téhož roku, kdy bylo dílo dokončeno. Ještě před dokončením této hudební básně pro orchestr Gershwin napsal: „Je to ta nejmodernější hudba o jakou jsem se pokusil… Mám v úmyslu vyjádřit dojmy amerického návštěvníka Paříže, jak se toulá městem, naslouchá různým zvukům ulic a vnímá francouzskou atmosféru.

Karel Růžička jr., foto FOK Karel Růžička jr.foto: FOK

Ve srovnání s Oh, Kay! jde Gershwin v kompozičním stylu mnohem dále, ve smyslu smělého využívání a slučování jazzových a impresionisticky rozvolněných harmonií. Přítomností mnoha disonancemi protknutých ploch Gershwin svou hudbu nachyluje do expresionistického stylu, v němž se nechal inspirovat především Alanem Bergem. Na druhou stranu, i zde najdeme velmi zpěvné úseky (nejvíce zřejmě blues ve střední části skladby), které si může po koncertě bez problému pobrukovat i posluchačsky méně zdatný milovník hudby. Kombinací dechových nástrojů (zde navíc zahrnujících také saxofony) a široké škály perkusí vzniká právě onen efekt „pouliční“ hudby promlouvající jazykem, který jako byste znali odjakživa. Aby však tento jazyk ožil a fungoval, jak má, je samozřejmě potřeba adekvátních, tento večer přítomných zprostředkovatelů. Orchestr hrál odvážně, s jakousi uvolněnou suverenitou (možná i drzostí), což je přesně ten pravý nádech, jaký provedení Američana v Paříži potřebuje. K tomu byli hráči směrováni jak samotným charakterem díla, tak dirigentem, který všemu „velel“ se samozřejmostí a lehkostí, dle mého dojmu vycházející nejen ze skvěle zvládnutého dirigentského řemesla, ale také z vřelého vztahu k hudbě kořeněné jazzovými prvky. To se mnohonásobně potvrdilo hlavně v očekávaném vrcholu večera, premiérovém uvedení orchestrální instrumentace Celebration Jazz Mass Karla Růžičky, které se po smrti autora v roce 2016 bravurně ujal skladatel a pianista Tomáš Sýkora. Původní partitura zahrnuje čtyři trombóny, flétnu, jazzové kombo, vibrafon, smyčcové kvarteto a smíšený sbor, a již toto originální znění se těšilo u posluchačů velmi pozitivního ohlasu. Růžička zvolil ve svém zhudebnění duchovních textů vokálně-instrumentální formu tvořenou fúzí vážné hudby, jazzu, gospelu i blues. Tomáš Sýkora prokázal schopnost tuto předloženou partituru kvantitativně a troufám si říci, že i kvalitativně umocnit, a to s citem a respektem k uměleckému záměru svého „drahého přítele a mentora“.

Jakub Dvořáček, foto FOK Jakub Dvořáčekfoto: FOK

Během skladby dostávají prostor také improvizace určených sólistů a já musím jedním dechem dodat, že právě tyto momenty pro mě byly jedny z nejsilnějších zážitků večera. Těleso, které vzniklo pro uvedení Sýkorovy aranže, svedlo dohromady hráče FOK, Kühnův smíšený sbor (sbormistr Marek Vorlíček), Smíšený pěvecký sbor KOS Pedagogické školy Litomyšl (sbormistr Milan Motl), sopranistku Michaelu Šrůmovou a komorní sólisty Karla Růžičky, jimiž jsou Jakub Dvořáček (klavír), Karel Růžička jr. (saxofon), Jan Jirucha (trombón), Radek Krampl (vibrafon), Petr Dvorský (jazzový kontrabas) a Martin Šulc (bicí). Takto pestře zaplněné pódium vídáme v Obecním domě málokdy (bohužel). Naproti tomu již obvyklé bylo dirigentské mistrovství Jana Kučery, který je v koordinování několika různorodých hudebních složek již dlouhodobě zárukou prvotřídního výkonu. Všichni interpreti působili jistě a přesvědčivě, přičemž docházelo ke krásným a zcela přirozeně působícím dialogům „klasiků“ a jazzmanů. Ráda bych vyzdvihla fantastické sólo klavíristy Jakuba Dvořáčka, jehož improvizace na mne zapůsobila stejně mocně, jako když hrál celý orchestr. Zmínit musím také očekávaně fenomenální hru Karla Růžičky jr., jehož New Yorkem ovlivněné interpretační umění rozhodně patří, kromě jazzových klubů, také do prestižních koncertních sálů. Dramaturgickému vedení FOKu za tento smělý a netradiční umělecký počin od srdce tleskám! Na závěr si dovolím drobné mimohudební zamyšlení. Při finální „děkovačce“ mívá publikum možnost vyjádřit potleskem své uznání všem hlavním aktérům večera, a já se nemůžu zbavit pocitu, že v řadě klanících se umělců měl tedy spolu se všemi přítomnými interprety a dirigenty stát také pan Sýkora. Přestože seděl v sále, na pódium pozván nebyl (?).

Irena Černíčková

Její životní cesta, která ji nakonec zavedla do Prahy, začala v jihomoravském Uherském Hradišti. Díky lásce ke klavíru, ale i hudbě samotné, vedly další kroky na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Studiu klavírní hry a současně hudební vědy se poté věnovala na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Profese pianistky a spontánní zájem o folklor, utvářený prostředím rodného Slovácka, později ohraničily tematický okruh její doktorské disertační práce, v níž se zabývala Uherskými rapsodiemi Franze Liszta. Klavíru se v současnosti věnuje jako pedagožka, korepetitorka i sólistka. Do Harmonie přispívá svými texty od roku 2012. Kromě profesní a osobní přitažlivosti k vážné hudbě přiznává také slabost pro hudbu jazzovou.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.