pondělí, 26. září 2016

Finis coronat opus

Napsal(a) 

Poslední večer Dvořákovy Prahy před Rudolfinem, foto Petra Hajská Poslední večer Dvořákovy Prahy před Rudolfinemfoto: Petra Hajská

I tak lze definovat večer v pražském Rudolfinu, kterým se 24. září uzavřel festival Dvořákova Praha. Uvedená věta je patřičnou i proto, že vedle očekávaně bezkonkurenčního výkonu hypnoticky charismatického Gila Shahama možná ještě více oslnilo umění Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma. A bezesporu z podstatné části i díky umění jeho dirigentského mága Antonia Pappana, jenž zřídkakdy slyšeným, dokonalým a přesvědčivým způsobem umí vyvolat z partitury a orchestru své hudební vize. Je-li však Pappano jako špičkový dirigent srovnatelný s jakýmkoliv nejskvělejším sólistou, tak i proto, že jeho orchestr je nástrojem, jenž svou kvalitou se rovná nejskvělejším stradivárkám. Obzvláště jedinečná je smyčcová sekce, jejíž propracovanost a rafinovanost smyků, zvuková kvalita a bohatost barev jsou dosti výjimečnými.  

Antonio Pappano, foto Petra Hajská Antonio Pappanofoto: Petra Hajská

Úvodem zazněla předehra Gioacchina Rossiniho k opeře Popelka, kterou orchestr ozářil duhou barevnosti a orchestrální brilance. Rossini byl neúnavným hudebním zřídlem podobně jako Mozart, hudba z něj tryskala s přirozenou a jasnou lehkostí – tuto populární operu italského belcanta napsal během 24 dní ...

Jiný svět se otevírá v hudbě, která vyvěrá ze složité a zranitelné duše Petra Iljiče Čajkovského. Tento svět mnohdy svádí interpreta k téměř imperiální pompéznosti či až kýčovitě přehnané emocionalitě, jež pak může být až protivná. Velmi záleží na pochopení a uchopení skutečného ducha díla, skrytého v zápisu lákajícím k efektním banalitám. V takovém provedení často vyznívá i jeho houslový koncert. Tentokrát však zazněl v téměř ideální podobě Čajkovského výpovědi, oproštěné od všech vulgarizujících nánosů, s jemnou cudností i neokázalou a čistou vášnivostí. Koncert pro housle a orchestr op. 35 v rukou Gila Shahama,  v rovnocenném partnerství skvělého a citlivého orchestru, byl pro mne nejkrásnějším a nejsilnějším provedením tohoto díla, které jsem zatím slyšel - i když některá tempa, nastolená brilantní technikou houslisty byla možná až přehnaná (a v akustických podmínkách vzdálenějších řad možná i méně srozumitelná). To je, jak se zdá, i u největších interpretů dnes neodolatelnou módou. Nicméně, i díky orchestru, jenž s pohotovou vnímavostí nikde sólistu nepřekrýval, i supersonické pasáže nerušily a byly perfektně zřetelné. Gil Shaham je výjimečnou hudební osobností a dokonalým virtuosem. Jeho způsob hry, tvář i zjev vyzařují podobně sugestivní tvůrčí duchovnost a ušlechtilou laskavost, jakou lze slyšet a vidět na zachovalých záznamech mladého Yehudi Menuhina. Ovace nadšeného publika odměnil umělec dvěma lahůdkami – Gavotte en Rondeau3. Partity a Andante ze 2. Sonáty pro sólové housle J. S. Bacha.

Antonio Pappano a Gil Shaham, foto Petra Hajská Antonio Pappano a Gil Shahamfoto: Petra Hajská
Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského je podobně jako předchozí čtvrtá a následující šestá symfonie autobiografickou reflexí složitých pocitů, myšlenek a stavů se svým osudem bolestně zápasícího skladatele. Všemi čtyřmi větami se prolíná příznačný motiv v e moll, jenž po všech katarzích se v E dur závěru vzepne v ohromující finální pochod vítězství. I proto je tato velkolepá symfonie ruským publikem často vnímána podobně silně a emotivně, jako v Čechách např. závěrečné věty Smetanovy Mé vlasti. Italští umělci vnesli do pathosu a tíže světa ruské duše cosi z italského slunce a vzdušné lehkosti, a celé dílo tím překvapivě otevřelo další dimenzi, umožňující dokonalejší pochopení svého sdělení.

Neúnavný orchestr a dirigent závěrem doplnili kompozici dramaturgie večera návratem k úvodnímu tématu brilantním provedením Rossiniho předehry z Lazebníka sevilského.

Tento závěrečný koncert pak byl i formálními detaily důstojnou poctou záměru i jménu festivalu.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.