Finále Pražského jara 2023

V pátek 2. 6. 2023 dozněly poslední takty letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Mnohé nasvědčuje tomu, že rok 2023 se zařadí mezi úspěšné, když ne rovnou mezi nejúspěšnější ročníky mladší historie nejstaršího českého hudebního festivalu. Debut finského mladíka Klause Mäkelä, hostování Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s britskou hvězdou Danielem Hardingem nebo aplaudovaná vystoupení ansámblů staré hudby (Les Talens Lyriques) i tvorby nejsoudobější (Klangforum Wien) zaujaly publikum i obec hudebních kritiků. O to více jsem byl zvědavý na závěrečný koncert, který měl opět jednou na programu Beethovenovu Devátou symfonii s jejím závěrečným sborově extatickým apelem na humanitu, bratrství a úctu k vesmírné harmonii. Vzácným hostem festivalového finále byl německý dirigent, klavírista a vždy vítaný host českých podií Christoph Eschenbach, který se narodil před třiaosmdesáti lety v časech a v podmínkách, jež připomínají dnešní východ Evropy s jeho dětskými sirotky a válečnými uprchlíky. Málokterý z žijících německých dirigentů prožil již jako dítě na vlastní kůži, co znamenají slova „Wem der grosse Wurf gelungen, eines Freundes Freund zu sein“.

V úvodu slavnostního večera ve Smetanově síni Obecního domu zazněla až líbivě přístupná a kompozičně přehledná skladba letošního jubilanta, mikropolyfonika Györge Ligetiho Atmosphères (1961). Stručné dílko si oblíbily i ty nejkonzervativnější symfonické orchestry, takže naposledy jsem je slyšel v abonentní řadě Vídeňských filharmoniků se Zubinem Mehtou. Letos šedesát let hrané Atmosféry přivanuly jako pocta stoletému jubilantovi Ligetimu na Pražské jaro a potvrdily festivalovou ambici uvádět v dramaturgickém sousedství klasiku 19. a 20. století. Jen jsem si kladl otázku, zda Ligetiho kompozice opravdu komunikuje a koresponduje s Beethovenovou Devátou. Ta sice dramaturgy dráždí svou jen hodinovou délkou, orchestr i publikum ovšem zaměstná jako kdejaká celovečerní symfonie Mahlerova či Šostakovičova. Ale budiž, Česká filharmonie ve svém třetím festivalovém vystoupení Ligetiho zahrála koncentrovaně, nápaditě a s potřebnou zvukovou vynalézavostí. Škoda jen respiračních chorob v publiku, které si vybíraly svou daň v nejméně vhodnou chvíli.

, foto Petra Hajská

Zatímco nad Ligetiho Atmosphères jsem byl ochoten dramaturgicky přivřít oči, Brahmsova Píseň osudu op. 54 zazněla podle mého názoru koncepčně opravdu navíc, ačkoliv Hörderlinův temný text aktualizačně volá po útěše v bezútěšném lidském putování tímto světem a jeho slzavými údolími. Na podiu se k České filharmonii připojil Pražský filharmonický sbor sbormistra Lukáše Vasilka, který se v krátké době po Schumannově oratoriu Ráj a Peri zhostil dalšího vokálně-orchestrálního díla klasika německého romantizmu. Schopenhauerovský pesimista Brahms ve svých pětatřiceti letech stvořil existenciálně introspektivní dílo, které lze hrát kdykoliv, což je problém této kompozice, která nesouzní s Beethovenovým symfonickým a světonázorovým manifestem. Ovšem jak filharmonie, tak sbor odvedly v Brahmsově kompozici velmi koncentrovaný výkon a naladily publikum na melancholickou notu. Raději bych však Brahmsovu čtvrthodinovou skladbu slyšel v sousedství jeho symfonií, nebo kompozic jiných klasiků německého romantizmu – Mendelssohna, Schumanna či jejich společného idolu Schuberta. „Naštěstí“ od Beethovenovy Deváté oddělovala disparátní zvukové světy Ligetiho a Brahmsův přestávka.

Pražský filharmonický sbor, foto Petra Hajská

Po pauze zazněla poslední dokončená symfonie Ludwiga van Beethovena, Symfonie č. 9 d moll op. 125 se Schillerovou Ódou na radost. Sama festivalová interpretace tohoto Beethovenova symfonického opus ultimum by stála za monografii. Svěřit ji právě Eschenbachovi, který je již svým věkem, ale i uměleckým naturelem na hony vzdálen autentické scéně poučené interpretace staré hudby, byl určitý interpretační risk, který se ovšem nakonec vyplatil. Hned ve vstupní větě vsadil Eschenbach na kontrastní dynamiku, důraznější akcenty, stručnější frázování a rytmickou pulzaci v temnějším zvuku filharmonického orchestru. Snaha o pregnantní rytmizaci vládla i II. větě, v níž ovšem při plném obsazení symfonického orchestru rytmika snadno narazí na zvukové mantinely velkého symfonického tělesa, které stěží může konkurovat flexibilnějšímu projevu menšího obsazení komorního orchestru nebo ansámblu staré hudby. Ve třetí větě na posluchače dýchnuly staré (dobré?) interpretační časy. Legendární klavírní partner sólových zpěváků Eschenbach v této větě jen v náznacích modeloval fráze a orchestr nechal plynout v moři legáta. Zvláště skupina violoncell na sebe poutala pozornost posluchačů. Eschenbachův Beethoven je již romantikem, o čemž se posluchači přesvědčili nejvíce ve třetí větě při poslechu hlubokých smyčců. Ale také počátkem akcentačně a agogicky zatěžkaného finále, s jehož vstupním recitativem si dirigenti nepolíbení múzami staré hudby občas nevědí rady.

, foto Ivan Malý

Finále opět patřilo spolupráci České filharmonie s Pražským filharmonickým sborem, k nimž se připojili česko-slovenští sólisté Simona Šaturová, Lucie Hilscherová a Jan Martiník a ze spolupráce s Magdalénou Koženou i u nás dobře známý australský tenorista Steve Davislim, léta sólista Curyšské opery. Finále Beethovenovy Deváté je vždy oříškem, protože inovátorská symfonická věta stále osciluje mezi kantátou a koncertní árií pro sólové hlasy. Věta je plná césur a švů, které lze retušovat jako Gustav Mahler nebo Michael Gielen, nebo naopak je akcentovat, jak to často činí interpreti ze světa staré hudby jako například letošní osmdesátník John Eliot Gardiner. Nebo je překlenout důrazem na tektonické směřování kupředu. Tuto variantu zvolil Eschenbach. Příliš se nepozastavoval nad detaily a nechal dílo gradovat v jeho ustálených interpretačních mantinelech. Pod Eschenbachovýma rukama, které se během večera často obešly bez taktovky, věta mířila k závěrečnému potlesku, bez ohledu na pomalejší tempo francouzského revolučního pochodu. Buddhista Eschenbach není revolucionář. A Beethovenova revoluční kompozice strhla publikum k závěrečným ovacím i bez vyhrocených gest a vyhraněného interpretačního názoru.

Sdílet článek: