Hostem prvního řádného abonentního koncertu České filharmonie její 108. sezony byl dirigent Sir Neville Marriner , respektovaný znalec hudby od baroka po Brahmse. Prvním číslem programu pak byla mozartovská symfonie, tedy typ hudby, který je prubířským kamenem pro jakýkoliv symfonický orchestr. V tomto případě se jím stala Symfonie č. 36 C dur „Linecká“ . Není sice tak atraktivní jako trojice posledních symfonií nebo „Haffnerka“, nicméně se jedná o stylově vytříbený, mistrovský opus. Marriner zasadil hru filharmoniků do patřičného stylového rámce, vtiskl do jejich partů některé dynamické a frázovací lahůdky, snažil se dát jejich hře přesnost, nicméně ponechal jim až příliš velký prostor pro vlastní, romantickou tvořivost. Linecká rozhodně nedopadla špatně, ale do kvalit konkurence z Vídně či Berlína měli hráči daleko. Jedno poučení by si však snad mohlo vedení orchestru z koncertu vzít: Filharmonie by se měla kvůli ozdravným účinkům setkávat s vídeňskými klasiky ještě více nežli doposud, ovšem pod vedením silných, stylově kompetentních osobností. Dobrou příležitostí bude například mozartovský rok 2006.
Marrinerův pohled na Sukovu Pohádku byl přirozeně odlišný od Talicha, Ančerla, Neumanna nebo Peška. Nicméně naštěstí se to moc neprojevilo a orchestr hrál jakoby sám a dirigent se držel zpátky ještě více nežli v Mozartovi. Docela příjemné bylo slavné houslové sólo v podání Bohumila Kotmela , i když já osobně mám raději, když jej znělým, barevně vhodně modelovaným tónem hraje skutečný sólista. Nejlépe dopadla Brahmsova Třetí symfonie , jež měla pevnou, jasnou strukturu, důstojnost, lesk a rozmach, tak typický pro Českou filharmonii.
