středa, 14. březen 2012

Filharmonie Brno zahájila své Koncertní abonmá

Napsal(a) 

Prosincové večery Koncertního abonmá Filharmonie BrnoPetrem Altrichtrem u dirigentského pultu mimořádně zaujaly dvěma věcmi: premiérou Symfonického triptychu brněnského Milana Slimáčka a vystoupením pianisty Garricka Ohlssona . Toho si brněnské publikum pamatuje ještě jako vycházející hvězdu ; zralého Ohlssona jsme mohli ocenit tím spíš, že tentokrát přijel s Brahmsovým Klavírním koncertem č. 1 d moll – a znovu potvrdil rozšířený názor, že Brahmse může skvěle hrát i mladý umělec, ale opravdu rozumět mu začne až po čtyřicítce. Padesátiminutová skladba ostatně neposkytuje sólistovi moc příležitostí blýsknout se brilantní technikou (v původní koncepci měla být Brahmsovou první symfonií); o to rafinovanější nároky klade na jeho souhru s orchestrem. Ohlsson je při svém neokázalém zevním projevu (vypadá to, že hrát na klavír musí být docela snadné) plní velmi přesně: způsob, jakým vstupuje do hudebního proudu, jakým představuje nebo pak připomíná jednotlivé motivy nebo situace, jakým odpovídá na podněty jednotlivých nástrojů nebo jakým předává a opouští své vlastní, naplňuje znějící partituru, jakkoli známou, překvapivě bohatým a přitom srozumitelným dějem; jeho vlastní agogická iniciativa, stejně nenápadná jako bohatá, činí z jednotlivých částí (první trvá třiadvacet minut!) jednotné tvarové celky směřující ke zřetelným vrcholům. Posluchač si uvědomuje, že slyší ukázněnou výpověď mimořádně vášnivého nitra – a o to jde v Brahmsově hudbě především.

Prozíravá dramaturgie zařadila tento zážitek na závěr večera uvedeného Slimáčkovou novinkou. Loni pětasedmdesátiletý skladatel napsal svůj Symfonický triptych v roce 2006 a v tištěném programu poznamenává, že „jde o hudbu naprosto absolutní, která nechce nic konkrétního, mimohudebního vyjadřovat“. Posluchač, připravený názvem skladby na výtvarné asociace, se ovšem už při poslechu prvních taktů neubrání přesvědčení, že naslouchá velmi zřetelnému výrazu životního pocitu v určitém klíčovém okamžiku života – stejně jako u Brahmse, který byl svého času považován za hlavního představitele absolutní hudby. („V mé tvorbě dominuje absolutní hudba, jako třeba u Johannesa Brahmse,“ říká dále Slimáček.) Brahmse ostatně připomíná jeho partitura jistou čistotnou úsporností: zvukový obraz, jakkoli bohatý a proměnný, je vždy zřetelný a nikde nenadsazuje – první část vyústí v jediné opravdové forte na vrcholu před stručnou reprízou (nebo možná codou). A přestože tato hudba rezignuje ve všech třech částech na běžná formová schémata, je její motivická struktura natolik patrná, že udržuje jednotu hudebního proudu. Pokud se zmíněného výrazu životního pocitu týče, jde v první (volné) části o tesknou stísněnost, zdůrazněnou osudovým tympánovým ostinatem, ve druhé, ještě volnější, o reminiscence (mimořádně účinné jsou líbezné vstupy smyčcového kvarteta), a ve třetí, s náznakem pochodového rytmu, o příliv rozhodnosti.

Výkon orchestru svědčil o porozumění; dirigent Altrichter, z jehož popudu skladba vznikla, ji nastudoval a provedl s nadhledem a zaujetím. A ve filharmonické dramaturgii, jež se kdysi premiérami novinek hemžila, bylo toto provedení událostí. Nebo snad příslovečnou vlaštovkou?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.