
Problematickým se mi však jeví být zařazení Dvořákovy Suity A dur, jež vyžaduje interpretační uchopení zcela jiného rázu než skladba následující – Carterův Hobojový koncert. Netvrdím, že se v tomto případě jedná o úlitbu konformnímu vkusu (ve smyslu „vyvážení“ těžce stravitelného avantgardního díla skladbou populární), poctivý záměr dramaturga Vítězslava Mikeše se však bohužel nárazem na hranu praxe poněkud nalomil: úvodní Americká suita v interpretaci orchestru, naladěného pod taktovkou Hansjörga Schellenbergera evidentně od začátku večera na skladbu v pořadí druhou, vyzněla jako pouhý přívěšek zbylých dvou. Chápu, že diváka je nutno vychovávat pozvolna; není však už dnes Martinů jménem, které je schopno přitáhnout i pozornost konzervativnějšího posluchače samo o sobě? Z mnoha děl, jimiž by v tomto případě bylo možné „Americkou“ suitu vhodně nahradit, připomínám alespoň působivou a u nás poměrně neznámou Sinfoniettu Henryho Cowella nebo oddychovou suitu z Coplandova baletu Rodeo.

Interpretaci Páté symfonie Bohuslava Martinů nelze sice označit jako omračující nebo zvlášť objevnou, ale přesto velmi solidní. Orchestr zněl hutně a přitom barevně, s čistě hrajícími a čitelnými žesti (zejména v třetí větě), průraznými dřevy a plastickými smyčci. Celkové podání první věty bylo tak akorát úsečné i zpěvné, rozjásané i věcné; synkopickým nárazům žesťů nechyběla energie. Druhá věta, nesoucí se ve znamení úsečnosti, naopak více obracela zřetel k detailu – i zde se orchestr dokázal v pravých chvílích vzepnout k až heroickému výrazu; v kontrastním „impresionistickém“ sólu se blýskli flétnista Petr Pomkla a koncertní mistryně Marie Petříková. Nejlépe vyšla věta třetí: dynamický i výrazový vrchol vypjatých gest, k němuž symfonie směřovala, dal celé skladbě v Schellenbergerově pojetí monumentalitu katedrály.
Psáno pro: HARMONIE 7/2014