čtvrtek, 3. červenec 2014

Filharmonie Brno na správné cestě

Napsal(a) 

Vilém Veverka a Hansjörg Schellenberger, foto Drahomír Stulír Vilém Veverka a Hansjörg Schellenbergerfoto: Drahomír Stulír
Abonentní koncert Filharmonie Brno konaný 15. května v provizorním prostoru Janáčkova divadla byl dramaturgicky koncipován coby přehlídka „americké“ hudby: zazněly zde tři diametrálně odlišná díla vzniklá v rozpětí 93 let na půdě Spojených států, slohově reprezentující pozdní romantismus, klasiku 20. století a Novou hudbu. Program složený převážně ze soudobé hudby jednoznačně vítám a jsem přesvědčený, že tímto směrem by se brněnská filharmonie měla ubírat i nadále.

Problematickým se mi však jeví být zařazení Dvořákovy Suity A dur, jež vyžaduje interpretační uchopení zcela jiného rázu než skladba následující – Carterův Hobojový koncert. Netvrdím, že se v tomto případě jedná o úlitbu konformnímu vkusu (ve smyslu „vyvážení“ těžce stravitelného avantgardního díla skladbou populární), poctivý záměr dramaturga Vítězslava Mikeše se však bohužel nárazem na hranu praxe poně­kud nalomil: úvodní Americká suita v interpretaci orchestru, naladěného pod taktovkou Hansjörga Schellenbergera evidentně od začátku večera na skladbu v pořadí druhou, vyzněla jako pouhý přívěšek zbylých dvou. Chápu, že diváka je nutno vychovávat pozvolna; není však už dnes Martinů jménem, které je schopno přitáhnout i pozornost konzervativnějšího posluchače samo o sobě? Z mnoha děl, jimiž by v tomto případě bylo možné „Americkou“ suitu vhodně nahradit, připomínám alespoň působivou a u nás poměrně neznámou Sinfoniettu Henryho Cowella nebo oddychovou suitu z Coplandova baletu Rodeo.

Hansjörg Schellenberger a Filharmonie Brno, foto Drahomír Stulír Hansjörg Schellenberger a Filharmonie Brnofoto: Drahomír Stulír
Zařazení velkého díla z oblasti Nové hudby do programu běžného abonentního koncertu oceňuji jako krok odvážný a chvályhodný. Strukturálně velmi složitý Hobojový koncert Elliotta Cartera, blížící se stylově tzv. nové komplexitě, představuje pro všechny tři koncertantní složky (sólistu; skupinu čtyř viol a perkusionisty; orchestr) a také ovšem pro dirigenta, tyto složky stmelujícího, velkou výzvu. Brněnská filharmonie působila obdivuhodným dojmem, jako by podobná hudba byla jejím denním chlebem (což samozřejmě není!), a hobojista Vilém Veverka dostal příležitost naplno předvést své mistrovství: tolik barev, pazvuků a výrazových poloh vměstnaných do pětadvaceti minut, tak rozličné střetávání kantilény a drsného expresivního přednesu nenabízí snad žádný jiný hobojový koncert… Hobojista zde má nadto úlohu jednotícího faktoru, neboť tuto skladbu, vnějškově působící značně rozháraným, nesourodým dojmem, scelují právě melodické linie jeho partu. Veverka odehrál koncert s maximálním nasazením, suverenitou a gustem pro věc, a sklidil tak zasloužené ovace, na základě nichž pak – k utvrzení výše řečeného – přidal ještě Pana pro sólový hoboj z Brittenových Šesti metamorfóz podle Ovidia.

Interpretaci Páté symfonie Bohuslava Martinů nelze sice označit jako omračující nebo zvlášť objevnou, ale přesto velmi solidní. Orchestr zněl hutně a přitom barevně, s čistě hrajícími a čitelnými žesti (zejména v třetí větě), průraznými dřevy a plastickými smyčci. Celkové podání první věty bylo tak akorát úsečné i zpěvné, rozjásané i věcné; synkopickým nárazům žesťů nechyběla energie. Druhá věta, nesoucí se ve znamení úsečnosti, naopak více obracela zřetel k detailu – i zde se orchestr dokázal v pravých chvílích vzepnout k až heroickému výrazu; v kontrastním „impresionistickém“ sólu se blýskli flétnista Petr Pomkla a koncertní mistryně Marie Petříková. Nejlépe vyšla věta třetí: dynamický i výrazový vrchol vypjatých gest, k němuž symfonie směřovala, dal celé skladbě v Schellenbergerově pojetí monumentalitu katedrály.

Psáno pro: HARMONIE 7/2014

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.