pátek, 8. březen 2019

Filharmonie Bohuslava Martinů a poslední židle pro sólistku

Napsal(a) 

Olga Šroubková, foto FBM Olga Šroubkováfoto: FBM

Víte, jaký je v orchestru rozdíl mezi prvním a posledním pultem houslí? Někdy i několik dob.“ Tento starý vtip možná popisuje praxi některých slabších orchestrů, ale Filharmonie Bohuslava Martinů má po včerejším koncertě ve Zlíně jistotu, že jí se netýká. Na poslední židli prvních houslí totiž usedla sólistka programu Olga Šroubková, předloňská vítězka Pražského jara a laureátka řady dalších mezinárodních soutěží. Ale pěkně popořádku.

„Sendvičová“ dramaturgie koncertu v Kongresovém centru proložila dvě vrstvy neoklasických skladeb Jana Nováka a Sergeje Sergejeviče Prokofjeva romantickým houslovým koncertem Maxe Brucha a nutno poznamenat, že navzdory zdánlivě různorodým ingrediencím to byla chutná strava pro uši.

Filharmonické tance, vlastně spíše Choreae Philharmonicae (z úcty ke skladatelově lásce k latině prosím číst restituovanou podobou tohoto jazyka), zkomponoval Jan Novák v roce 1956 pro nově založenou Státní filharmonii Brno. Složil v ní hold svým vzorům Bohuslavu Martinů a trochu skrytě také Leoši Janáčkovi. Kdo zná úvodní fanfáry z Glagolské mše, těžko se zbaví dojmu, že na ně Jan Novák v úvodu cyklu odkazuje. Přidejme druhou, post-impresionistickou pomalou větu, a závěrečnou gradační větu a máme před sebou barvitý hudební ohňostroj, který je spíš koncertem pro orchestr než pouhými stylizovanými tanečními větami. Zlínská filharmonie se Nováka chopila sice s chutí, ale zároveň se zbytečným respektem. Nelze popřít, že jazzová rytmika v husté orchestrální sazbě může dát orchestru zabrat, ale neměla by ho připravit o odvahu hrát naplno. Je jisté, že Novák není repertoárový kus zlínského orchestru, vlastně se jednalo o lokální premiéru, ale ve srovnání s Prokofjevem v druhé polovině koncertu se Jan Novák jevil jako o něco hubenější příbuzný. Ale třeba při některém dalším provedení (ke kterému, jak věřím, jistě dojde) se orchestru do Filharmonických tanců podaří pustit ještě více energie. Velmi pěkně vyšla druhá, pomalá věta, která měla i díky elegantnímu vedení nového šéfdirigenta Tomáše Braunera přirozenou salónní grácii.

Olga Šroubková, foto FBM Olga Šroubkováfoto: FBM

Mladá houslistka Olga Šroubková se ujala sólového partu v často hraném prvním houslovém koncertu Maxe Brucha. Její hra se vyznačovala nenásilnou a nenucenou přirozeností i v obtížných technických pasážích, ale nejvíce jsem ocenil rozvážné užívání vibrata, pozvolné rozeznívání některých dlouhých tónů a krásný teplý tón v melodiích ve vysokých polohách na G struně. Orchestr ji doprovázel pozorně, jen nástupy dechů ve druhé větě se zpočátku ozývaly nepřesně. Také jsem v úvodu houslového koncertu zaznamenal nižší koncentraci orchestru, která se projevovala zhoršenou souhrou, způsobenou možná tím, že se jednalo „jen“ o doprovod. Celkově ale koncert vyzněl velmi dobře ve vzájemné symbióze mladé sólistky a orchestru. Olga Šroubková si situaci dobrovolně „zkomplikovala“ virtuózním přídavkem finale z Ysaÿovy první sonáty pro sólové housle, kterou přednesla bravurně a bez znatelných technických obtíží. Po Bruchově koncertu se ale domnívám, že přednost mladé sólistky spočívá zejména ve schopnosti hluboce procítěného přednesu kantilény. Technika je báječná věc, ale měla by vždy sloužit hudbě, ne naopak.

Filharmonie Bohuslava Martinů, Tomáš Brauner, foto FBM Filharmonie Bohuslava Martinů, Tomáš Braunerfoto: FBM

Sympatie publika si Olga Šroubková mohla prohloubit i tím, že nastoupila do druhé půle večera jako „výpomoc“ u posledního pultu prvních houslí. Vzhledem ke změně účesu a oděvu ale není jisté, zda si toho všichni posluchači všimli. Prokofjevova Symfonie č. 5 spadá do posledních let druhé světové války. Přesto se na ní tíže války nepodepisuje tak fatálně jako třeba na Šostakovičových symfoniích. Prokofjev si navzdory okolnostem udržel i optimistické tvůrčí polohy, včetně té groteskní. Filharmonici hráli opravdu naplno, s velkým odevzdáním. Ve druhé větě se sice objevilo malé zakolísání v souhře smyčců, ale naštěstí bez dalších následků. Asi ve dvou případech jsem nebyl úplně přesvědčený o intonaci violoncell a spolehlivosti nasazovaných tónů v dechových nástrojích, ale celkový dojem z Prokofjeva byl silný, působivý a majestátní. Velmi vysoko hodnotím spolupráci orchestru a dirigenta – myslím, že Filharmonie Bohuslava Martinů nalezla v Tomáši Braunerovi spolehlivého, inspirativního a optimistického šéfa. Už teď se můžeme těšit na další hudební plody jejich spolupráce.

Martin Flašar

Působí jako odborný asistent na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se hudební historiografií 20. a 21. století, vztahy mezi hudbou a technikou a estetikou multimédií. Je autorem a spoluautorem několika odborných knih a řady článků a studií, příležitostně spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem, odborným a denním tiskem. V letech 2010-2016 byl členem grantové komise MK ČR pro klasickou hudbu. Ve volném čase hraje na housle v jazzovém Indigo Quartetu a souborech věnujících se interpretaci staré hudby Musica Poetica a Ensemble Serpens Cantat.

 

 

  

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.