První koncert 121. sezony České filharmonie měl hvězdné parametry, pokud se týká jmen sólistů, a velkorysou dramaturgii co do repertoáru. V Rudolfinu zněl 29. září Čajkovského Houslový koncert s Joshuou Bellem a Mahlerova Píseň o zemi s Bernardou Fink a Pavlem Černochem. Filharmoniky řídil šéfdirigent Jiří Bělohlávek.
Čajkovského Houslový koncert hrál na festivalu Dvořákova Praha jen o pár dní dřív Gil Shaham, a tak se srovnání obou amerických sólistů nabízí samo. Shaham, který vystoupil s Národním orchestrem Akademie sv. Cecílie a Antoniem Pappanem, z něj nemilosrdně vychází jako ten lepší a zajímavější. Z jeho hry i pouhé přítomnosti na pódiu vyzařoval totiž zvláštní krásný druh komunikativnosti – kombinace bezelstné radosti z hudby, vstřícnosti a dobroty – podepřený samozřejmou virtuozitou, přiměřeně vášnivým výrazem a navíc i naprosto dokonalým orchestrálním doprovodem; jednalo se v součtu o doslova neslýchané provedení skladby. Joshua Bell měl i s filharmonií a Jiřím Bělohlávkem ode všeho toho, s výjimkou virtuozity, o něco méně – hrál víc na efekt, oslnil tempy a gesty i krásným tónem, ale vyzařování, vnitřní vášně a detailních záchvěvů nebylo tolik, hudba zůstávala víc na povrchu.
Mahlerova Píseň o zemi je podivuhodnou kombinací čínské poezie a její exotické poetiky i zvláštní filozofie s evropskou dekadencí a impresionismem i skladatelovou osobní existenciální rozpolceností, je nádherným plodem symfonické hudby na pomezí posledních výhonků romantismu a přicházející moderny. Její první polovinu tvoří střídání vypjatých tenorových a mezzosopránových sól, celou druhou polovinu půlhodinová závěrečná zklidněná píseň, která je neopakovatelně koncipovaným loučením se životem. Pavel Černoch má lahodný hlas klenoucí krásné kantilény, hlas, který je pro komorní písně s klavírem, jak se ukázalo na Dvořákově Praze, až velký, avšak pro expresionisticky hutně instrumentovanou Píseň o zemi ne tak velký, aby se nad orchestr zcela prosadil. Alespoň k publiku na balkon ve své plnosti nedolehl. Bernarda Fink, pokud lze z této části sálu posoudit, překvapila některými počínajícími ostřejšími tóny, ale vynikla díky své oduševnělosti i díky provedení orchestrálního partu v závěrečném zpěvu – ve scéně, jíž umí dát vše potřebné jako málokdo.
