pátek, 30. září 2016

Filharmonici

Napsal(a) 

Joshua Bell, Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie, foto Petra Hajská Joshua Bell, Jiří Bělohlávek a Česká filharmoniefoto: Petra Hajská

První koncert 121. sezony České filharmonie měl hvězdné parametry, pokud se týká jmen sólistů, a velkorysou dramaturgii co do repertoáru. V Rudolfinu zněl 29. září Čajkovského Houslový koncertJoshuou Bellem a Mahlerova Píseň o zemiBernardou Fink a Pavlem Černochem. Filharmoniky řídil šéfdirigent Jiří Bělohlávek.

Čajkovského Houslový koncert hrál na festivalu Dvořákova Praha jen o pár dní dřív Gil Shaham, a tak se srovnání obou amerických sólistů nabízí samo. Shaham, který vystoupil s Národním orchestrem Akademie sv. Cecílie a Antoniem Pappanem, z něj nemilosrdně vychází jako ten lepší a zajímavější. Z jeho hry i pouhé přítomnosti na pódiu vyzařoval totiž zvláštní krásný druh komunikativnosti – kombinace bezelstné radosti z hudby, vstřícnosti a dobroty – podepřený samozřejmou virtuozitou, přiměřeně vášnivým výrazem a navíc i naprosto dokonalým orchestrálním doprovodem; jednalo se v součtu o doslova neslýchané provedení skladby. Joshua Bell měl i s filharmonií a Jiřím Bělohlávkem ode všeho toho, s výjimkou virtuozity, o něco méně – hrál víc na efekt, oslnil tempy a gesty i krásným tónem, ale vyzařování, vnitřní vášně a detailních záchvěvů nebylo tolik, hudba zůstávala víc na povrchu.

Mahlerova Píseň o zemi je podivuhodnou kombinací čínské poezie a její exotické poetiky i zvláštní filozofie s evropskou dekadencí a impresionismem i skladatelovou osobní existenciální rozpolceností, je nádherným plodem symfonické hudby na pomezí posledních výhonků romantismu a přicházející moderny. Její první polovinu tvoří střídání vypjatých tenorových a mezzosopránových sól, celou druhou polovinu půlhodinová závěrečná zklidněná píseň, která je neopakovatelně koncipovaným loučením se životem. Pavel Černoch má lahodný hlas klenoucí krásné kantilény, hlas, který je pro komorní písně s klavírem, jak se ukázalo na Dvořákově Praze, až velký, avšak pro expresionisticky hutně instrumentovanou Píseň o zemi ne tak velký, aby se nad orchestr zcela prosadil. Alespoň k publiku na balkon ve své plnosti nedolehl. Bernarda Fink, pokud lze z této části sálu posoudit, překvapila některými počínajícími ostřejšími tóny, ale vynikla díky své oduševnělosti i díky provedení orchestrálního partu v závěrečném zpěvu – ve scéně, jíž umí dát vše potřebné jako málokdo.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.