Fidelio
Beethovenova jediná opera
Fidelio má přes (anebo právě pro) svůj symfonismus v operní oblasti výlučné postavení. Skladatelova průzračná, pozdně klasická hudba je vystavěna z drobných detailů, které lze (zdá se tak z povrchního pohledu) poměrně snadno skládat do stále větších hierarchizovaných celků, a tak postupně nadchnout fascinovaného posluchače. Hudební nastudování dirigenta
Jana Zbavitele trpělo při premiéře 15. 12. 2002 v brněnském Janáčkově divadle jistou beztvarostí, malou dramatičností a navíc i bezpočtem technických a intonačních chyb zejména v dechové sekci orchestru. Fidelio je bez konzistentní hudební koncepce nemyslitelný a tento handicap nelze překonat sebelepším scénickým tvarem. Zvolil-li si režisér
Anton Nekovar s výtvarníkem
Jozefem Haščákem dnes tolik módní stylovou promiskuitu výtvarné složky, pak si cestu k rádoby netradiční působivé inscenaci ještě více zkomplikoval. A tak prvnímu jednání vévodí jakási přepestrá "perníková chaloupka", na jejímž dvoře Marzellina věší prádlo a laškuje s Jaquinem, jejich kostýmy připomínají idylický rakouský venkov snad předminulého století. Žalářník Rocco je milou měšťanskou figurkou, hospodyňce Marzellině září na hlavě bělostný čepeček. Zato další obraz opery rázem zmodernizuje prostředí i kroj - Rocco, Marzellina a Jaquino oblékají černé bundy s nápisem Securitas, zatímco vojáci v čele s velícím Pizarrem jsou ve vojenských uniformách "předsametového" střihu. Vězni v zářivě oranžových "pyžamech" vyjíždějí na jevištním stole z propadliště, po odzpívání sborové pasáže procházejí hledištěm a tudy se také vracejí. Při vstupu do Florestanovy kobky "zdobí" holé jeviště moderní skleněný výtah (včetně zvuků!). Fidelio - Leonora nachází svého muže v jakémsi vyvýšeném "začarovaném kruhu", z něhož prchá, aby se vzápětí setkali ve vášnivém milostném objetí na nehostinné zemi toho krutého (a jistě i špinavého) žaláře.
Leonora (Ruth Staffa ) nepřesvědčuje pěvecky (nepříliš znělý hlas nevýrazné barevnosti) ani představitelsky, rovněž Michaelu Renierovi zjevně svědčí spíše romantické opery italské či francouzské, neboť postrádá schopnost ztlumit, zjemnit svůj hlasový projev ve jménu klasické hudebnosti. Naprostým fiaskem bylo obsazení Alfreda Wernera do role Pizarra (záskok za náhle onemocnělého Pavla Kamase). Pěvec (dávno již za zenitem své kariéry) se marně snažil diváky přesvědčit o tom, že roli alespoň čistě zazpívá a herecky jí dodá zdání bohorovné nadřazenosti.
V závěru opery neočekávejme kýženou katarzi - osvícený ministr Don Fernando je jenom dalším vojenským manekýnem, povýšeně si pohrávajícím s koženými rukavicemi. A obecenstvo? To patří k vězňům, neboť je v hledišti hlídají vojáci s namířenými zbraněmi.
Pokud jsme neodcházeli z divadla zcela zničeni tragikomickým zážitkem, má na tom zásluhu výborný Pančíkův operní sbor , Martina Bauerová jako Marzellina, Zoltán Korda (Jaquino), elegantní ministr Jana Hladíka , ale především vynikající pěvec a herec, charismatický Richard Novák v roli žalářníka Rocca.
