Lednový koncert Festivalu EuroArt Praha, jímž pokračovalo měsíční setkání rezidenčního souboru Stamicovo kvarteto a jeho hostů, přivedl do Lichtenštejnského paláce německého varhaníka Hansjörga Albrechta , jenž vystupoval sólově (a to do té míry, že celkový dojem z večera vyzněl skoro jako z koncertu varhanního) a spolu se členy kvarteta provedl vesměs neznámé skladby, kloubící zřídka slýchaný zvuk varhan a tohoto malého obsazení smyčců. V úvodním Schumannově Smyčcovém kvartetu op. 41 č. 2 upoutalo Stamicovo kvarteto jasným, až sugestivním výkonem, jehož opěrnými body jsou vždy hlasy primária a violoncellisty, což neznamená, že by souhra nebyla vyvážená a samozřejmá – druhá věta kvartetu toho byla důkazem. Daniel Pinkham (americký skladatel nar. 1923) byl posluchačům představen jednovětou Sonátou pro varhany a smyčce č. 1 a čtyřvětou Sonátou č. 3 pro stejné obsazení, dále pak jsme vyslechli Tři preludia a Fugy Marcela Dupré a v závěru Koncert pro varhany a smyčce Naji Hakima.
Dramaturgicky velmi poučný program byl posluchačsky náročný, neboť zvuková kombinace varhan a kvartetistů (též jednou obohacena kontrabasistou Rudolfem Andršem ) se po počáteční novosti brzy vstřebala; žádná ze skladeb navíc nepoutala výraznou kompoziční svébytností. Koncert byl dramaturgickým obohacením celoročního programu Festivalu Euroart Praha.
Mistrovští sólisté v klavírním triu a v jiném seskupení
Na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu se v Rudolfinu představili (19. 1.) Igor Ardašev (klavír), Bohuslav Matoušek (housle), Daniel Veis (violoncello), Jiří Hlaváč (klarinet) a Jakub Waldmann (kontrabas) v rolích komorních hráčů a předesílám, že zaujali – a to výrazně. Dramaturgicky dobře sestavený program poučil o dvou skladbách – o úvodní Fantazii Ignaze Moschelese (kromě famózní brilantnosti klavírního partu, na němž se Igor Ardašev zaskvěl, je to prázdná sláma) a závěrečném Chorálu in Es Tomáše Svobody (Američan českého původu, jehož dílo je u nás téměř neznámé; sextet zúčastněných interpretů, rozšířený o kontrabasistu Jakuba Waldmanna, přednesl jednovětou skladbu, vzniklou před dvaceti lety, se zaujetím a interpretačním přínosem jako dobrou informaci o skladatelově tvorbě). Další dvě díla měla buď klasické obsazení klavírního tria (Beethovenovo Trio B dur ) a nebo v Triu a moll Johannesa Brahmse nahrazoval klarinet housle. Obě přednesené skladby svědčily o velmi dobré komorní shodě v souhře ansámblu a přinesly silný posluchačský zážitek. Výborně disponovaní sólisté (Matoušek – Veis – Ardašev) v Beethovenově poměrně raném opusu 11 přinesli sevřený, brilantní a lehký zvuk klasicistně vyznívajícího tria, v Brahmsově naopak pozdním opusu 114 pak (Hlaváč – Veis – Ardašev) podali hluboce ponořený, s emocionálním rozmyslem interpretovaný výkon, jenž se mi jevil jako výjimečný umělecký zážitek večera. Jmenovaní umělci předvedli mistrné sólové dispozice v souhře respektující druhého, a s nebývale vyrovnanou měrou v přesně projevené míře tónové intenzity. Byl to velmi přínosný koncert.