Je teď módou nahrazovat prosté názvy jevů a věcí tituly vznešenějšími. Proto máme třeba daleko více prezidentů než předsedů. V internetu mi vyšlo, že na každý měsíc v roce nám připadají tři, čtyři festivaly, včetně umění kulinářského či hair and nail kreativity. Přehlídky se už asi nenosí. Festival chápu jako jedinečnou, dramaturgicky ucelenou a vymezenou řadu špičkových uměleckých výkonů s více ročníky. A tomu přesně odpovídá i Festival EuroArt Praha, představující světový výběr smyčcových kvartet a příbuzných komorních souborů již patnáctou sezónu. Zahájili ji 24. září v Sále Martinů HAMU velmi zajímavým a unikátním programem Stamicovo kvarteto (Jindřich Pazdera, Josef Kekula, Jan Pěruška, Petr Hejný) a jeho čtyři hosté (hobojistka Jana Brožková, flétnistka Andrea Pazderová, klavíristka Aneta Majerová a violista Karel Plocek). Úvodem zazněl třívětý Smyčcový kvintet C dur, op. 29, č. 2 Pavla Vranického (1756–1808). Vranický byl velmi úspěšným a žádaným skladatelem klasicismu, houslista a uznávaný dirigent – například Haydn mu svěřil provedení oratoria Stvoření a na Beethovenovu žádost uvedl jeho 1. symfonii. Již ve věku 29 let byl jmenován ředitelem obou vídeňských dvorních divadel. Jeho tvorba je velmi rozsáhlá – jen smyčcových kvartet napsal padesát šest. Je smutnou skutečností, že díla kdysi oslavovaných představitelů české hudební emigrace upadla v důsledku pozdějších středoevropských dění a osudů české kultury v nezasloužené zapomenutí.
Dnes si je opět začínáme připomínat a mnohdy s údivem zjišťujeme, že to je často tvorba rovnocenná dílům jejich známějších současníků. Vranického Smyčcový kvintet zazněl v podání Stamicovců a Karla Plocka po více než sto padesáti letech v novodobé premiéře. Plocek se systematicky věnuje vyhledávání a restaurování zapomenutých hodnot české hudby, a je především jeho zásluhou, že díla Vranických opět zaznívají. Allegro moderato je dosti koncertantní a v partu primária prozrazuje skladatele jako zručného houslistu. Duch Adagia a celého kvinteta je blízký Haydnovi a ranému Beethovenovi, Allegro di molto je opět spíše koncertantní povahy. Antonín Vranický (1761–1820) byl mladším ze skladatelských bratrů, a byl též vynikajícím houslistou. V Sextetu F dur č. 8 flétnistka a hobojistka předvedly své umění v dokonalé komorní souhře se Stamicovci. Téměř mozartovskou náladu Allegro con bria střídá Alla Pollaca rustikálně polkového charakteru, finální Adagio con variazioni zaujme i kontrastem volnějšího tempa krajních témat oproti živějším variacím. I toto dílo zaznělo v novodobé premiéře po více než stu letech.
Provedení obou děl bylo precizní a přesvědčivé. Rozsáhlé dílo židovsko-polsko-ruského skladatele Mieczyslawa Weinberga (1919–1996) je u nás celkem neznámé. Přitom jde o jednoho z největších tvůrců hudby 20. století, hudebního génia typu Šostakoviče. Je mu blízký duchem i stylem, a určitě je s ním umělecky srovnatelný. Studoval u Szymanowského, a když nacisti vyvraždili jeho rodinu, uprchl do Ruska. Tam získal Šostakovičovo přátelství a pomoc. Prezentaci jeho skladeb, kromě množství filmové hudby, sovětský režim však nepřál. Teprve v posledních desetiletích se ruská kultura k jeho odkazu rozpačitě hlásí a svět jeho skladby začíná poznávat a obdivovat. Klavírní kvintet f moll op. 18 je monumentální pětivěté dílo. Moderato con moto používá atonální a polyfonní prvky a zahajuje ho klavírní sólo.
Po dramatických vzepětích věta umírá v tichých pp pizzicato. Vlny vzrušené naléhavosti Allegretta plného barev (col legno, pizz., flag., sul ponticello) v závěru zklidní jímavý smutek sólové violy. Stupnicové řady v protipohybu vytvářejí v Prestu svět groteskna a sarkasmu a závěr srší zvukovým ohňostrojem. Mocné unisono kvartového tématu Larga (vytane mi Passacaglia z Šostakovičova Houslového koncertu č. 1) přechází v nářek houslí, dlouhé sólo klavíru a následně cella. Tato zpověď samoty ústí v návrat unisona, vytrácejícího se v ppp pizzicatu. Rymické téma Allegro agitato šlape s téměř agresivní razancí do finále, zakončeného již příznačným diminuendo do ppp posledního jasně čistého dur. Tento kvintet nesporně patří mezi vrcholná díla komorní tvorby 20. století. Typicky intenzivní tón primária Pazdery dokonale umocňoval a zvýrazňoval účinek celého díla, za jehož sugestivní a mistrovské provedení patří všem jeho interpretům obdiv a poděkování.
