Již 9. ročník jediného domácího festivalu, jenž je věnován českému skladateli 20. století a nad jehož budoucností visí otazník, zahájil 5. 12. koncert laureátů martinůovské soutěže. Houslistky Daniela Oerterová a Marie Fuxová se tím, že hrály 1. a 3. sonátu Martinů, dostaly nechtěně do neúprosné konfrontace se zralou interpretací Hany Kotkové, jíž zatím nemohou konkurovat. Nicméně projevily hodně muzikality a nadšení pro hudbu, která je interpretačně velmi náročná.
Laureáti violoncellové soutěže se profilovali přece jen výrazněji. Starší, Slovák Teodor Brcko (pojem „národní soutěž“ si pořadatelé sympaticky vykládají jako konkurs otevřený Čechům i Slovákům), ukázal ve Variacích na Rossiniho téma efektní, téměř bezchybnou virtuozitu, domácí Tomáš Jamník , osmnáctiletý student pražského Gymnázia Jana Nerudy, udivoval svou schopností vcítit se ve svém věku do tak komplikované skladby jakou je První sonáta . Nesporně bude zajímavé sledovat další osudy všech čtyř talentovaných osobností. (lub)
Den dobročinnosti
Dokončení fragmentu opery Den dobročinnosti , jak je v Českých Budějovicích na jaře nastudoval a na Festivalu Bohuslava Martinů (Stavovské divadlo, 6. 12.) prezentoval Milan Kaňák , je možným a zde i šťastným řešením. Vyhýbá se pokusu dokomponovat hudbu tím, že od místa, kde skladatel skončil, používá při zaokrouhlení děje hudbu ze záznamu, v opeře již předtím slyšenou; nakonec jako tečka zaznívá i vhodný chorální úryvek z Her o Marii . Získání kopie rukopisu nedokončené, nikdy neprovedené opery spadá až do 90. let. Milan Kaňák převzal úkol od již zesnulého Václava Noska a přesně v možnostech operního souboru Jihočeského divadla z něj se spolupracovníky učinil rozmarně komický, přístupný a vděčný kus – komedii o dvou přitroublých vesnických „balících“, kteří se chtějí vydat do Paříže „páchat“ dobro a prožijí tam nejedno dobrodružství. Spolu s nimi však nakonec i divák v závěru zjistí, že se jim cesta do metropole jen zdála, když vyspávali po opici. Celá vesnice se jim směje… Režisér Josef Průdek se docela vyřádil. Příběh, napsaný Georgesem Ribemontem-Dessaignesem na námět Ilji Erenburga, podává lyricky, rozverně, groteskně, rozkošně, trochu naivně a prostě. Zpěváky nechává v panoptikálních scénkách přehrávat, ale taková nadsázka se do tohoto žánru docela hodí. Výtvarníky inscenace jsou Francouzi Philippe Godefroid a FranĆoise Terrone . Podtrhli barvy, pohyb a zábavnost, „francouzskost“ a snad až revuálnost. Daniel Klán a Svatopluk Sem jako dvojice podařených kumpánů, Kateřina Hájovská v roli obletované a koketující pasačky, Peter Poldauf jako opilý starosta a spousta a spousta dalších rázovitých figurek, to vše byli při hostování zpěváci, kteří by ve světové belcantové opeře možná příliš nepřesvědčili, ale výstižné zkratkovité charakteristiky jsou schopni s potěšením. (veb)
Pocta paní Charlottě
Jeden z komorních koncertů festivalu patřil (7. 12.) laureátovi loňské soutěže Nadace Bohuslava Martinů, pianistovi Mironu Šmidákovi . Byl připsán 25. výročí úmrtí Charlotte Martinů, vdovy po skladatelovi, jíž vděčí čeští hudebníci mnoho za odkaz autorských práv. Třiadvacetiletý Šmidák, studující na AMU u Emila Leichnera, hrál od Martinů 1. klavírní koncert . Partu se zhostil s nadhledem a úspěšně zahnal nebezpečí těžkopádnosti. Je to totiž synkopovaná hudba s poměrně složitou fakturou, široká do ruky. V první větě zní robustně, ve druhé jakoby pateticky, ve třetí tanečně s náznakem humorné citace. Sólista ukázal, že víc než dostatečně ovládá hustě popsaný part plný figurací a běhů, staccat i složitých souzvuků; síly mu vydržely i do náročných kadencí. Dirigent Douglas Boctock měl ovšem s Komorní filharmonií Pardubice těžkou pozici kvůli velmi nevýhodné akustice – Sál Martinů je přece jen na orchestr zoufale malý, a tak bylo ve skladbě Tre ricercari od Martinů i v Rousselově Malé suitě a v jeho fragmentech z Pavoučí hostiny příliš mnoho zvuku a příliš málo ansámblové pohody: dojem byl sice pozitivní, ale projev chtě nechtě pouze jednostrunně jadrný. (veb)
Evropská událost
Vydařená rekonstrukce multimediálního představení Martinů Otvírání studánek režiséra Alfréda Radoka bylo činem, za který skladatelova nadace zaslouží uznání. Laterna Magica byla 8. 12. nabita dychtivými lidmi, a ti vytvořili večeru vstřícnou a vděčnou atmosféru. Zajímavé je, že více než živá pohybová akce působil prostý a přitom emocionálně silný filmový doprovod geniální hudby, v níž nepřekonatelně zářil hlas barytonisty Ladislava Mráze . Časově delší, významem však marginální byla projekce filmu Marijka nevěrnice na námět Ivana Olbrachta z roku 1934, jehož režisérem byl Vladislav Vančura s hudebním doprovodem Bohuslava Martinů. Dramatický snímek s naznačeným klasickým vztahovým trojúhelníkem zaujal sice výtvarně básnivou kamerou, neobvyklými střihy, ale dnes jej asi lidé vnímají spíše jako realistický etnodokument, kulturní a jazykovou směsici, obraz mikrosvěta jednoho místa Podkarpatské Rusi, země Nikoly Šuhaje. Hudbě Martinů, v níž probleskuje řada invenčně nápaditých míst, dost uškodila až překvapivě podprůměrná kvalita nahrávky. (lub)
Kritikovo torzo
O koncertu houslistky Hany Kotkové , působící hlavně ve Švýcarsku, a klavíristy Pavla Kašpara , žijícího v Mnichově, věnovaném pouze hudbě Martinů, bohužel mohu psát pouze zčásti. Někdy se stane, že i kritik je člověkem a musí náhle změnit svůj program. Tím „narušitelem“ byla moje dcera, jež se náhle dostala do nebezpečné zdravotní situace, a tak jsem vyslechl pouze první polovinu večera. Ta však stála za to. Kašpar lehce a zdánlivě nenápadně zahrál Hry pro klavír a později bravurně „šlápl na pedál“ ve Fantazii a toccatě . Hana Kotková dozrála ve výbornou houslitku, u které si přeji jediné – aby hrála v Čechách častěji. Její interpretace 1. sonáty měla vysoké parametry a společně s Václavou Černohorskou příjemně muzicírovali. Pro úplnost pouze dodávám, že v druhé polovině večera zazněl klavírní cyklus Motýli a rajky a houslová 3. sonáta . (lub)
Závěrečný koncert
Česká filharmonie hrála v závěru Festivalu Bohuslava Martinů šéfdirigentovi Zdeňku Mácalovi skvěle. Pochopitelným vrcholem večera (11.12.) v Rudolfinu byly obě Ravelovy suity Dafnis a Chloé . Zvuk se přeléval, opalizoval, zesiloval a zeslaboval v náhlých poryvech. Výstižnou, barvitou a nápaditou instrumentaci ozřejmil tento výkon do poslední noty – vše bylo úžasně kompaktní s obrovskou flexibilitou v dynamice a fungovalo s naprostou samozřejmostí. Invence Bohuslava Martinů v úvodu večera vyzněly se značnou fantazií – první v pevných obrasech, v rychlém tempu, poměrně ostře staccatovaná a jakoby trochu bizarní, druhá v klidnějším zamyšlení, třetí šumivá. Je to docela zajímavá, duchaplná hudba. Jaroslav Šaroun v ní spolehlivě obsáhl koncertantně náročný part klavíru, vystupující zde z orchestru o dost víc než jen jako barevný doplněk. V Koncertantním duu pro dvoje housle a orchestr se na pódiu poprvé sešli Jennifer Koh a Bohuslav Matoušek . Hudební tok je pravidelný, košatý a trochu sršatý. Oboje housle zde krouží vždy kolem stejných center, doplňují se a předhánějí ve figuracích. Vedle vždy poctivého, pozitivního a zasvěceného Matouška hrála mladá Američanka s neméně záviděníhodnou jiskrou. Souznění, souhra i celkový výraz oběma sólistům v rytmicky nelehké partituře vyšly velmi dobře. (veb)
