VII. martinůovský festival byl zahájen 7. 12. 2001 v sále B. Martinů v Lichtenštejnském paláci prezentací tří laureátů soutěže – dvou klavírních trií a jednoho smyčcového kvarteta. K. L. T. Trio (Karel Martínek , Luděk Růžička , Tomáš Hostička ) teprve hledá vlastní uměleckou identitu, a i když se jedná o ambiciózní kolektiv, technicky velmi dobře vybavený, podání Mozartova Tria G dur K. 564 odšumělo bez výraznějšího vjemu. Rozhodně lépe je na tom soubor s lapidárním názvem Klavírní trio . V časové přímce hledačství je dále a mám pocit, že hlavní zásluhu na tom má klavíristka Barbora Sejáková , jejíž cit pro hudbu Martinů (Bergerettes ) je vskutku mimořádný a jejíž vynikající hra inspirovala houslistku Danielu Oerterovou a cellistu Radima Navrátila k velmi dobrému výkonu. Ještě dále se dostalo Bennewitzovo kvarteto (Jiří Němeček , Štěpán Ježek , Jiří Pinkas , Štěpán Doležal ), jež budilo pocit stálosti a jasného názoru na budoucnost. Ansámbl jde ve stopách našich nejlepších kvartetních seskupení a dobral se již pozoruhodné úrovně. Pro své vystoupení si vybral u nás zřídka hraný a velmi náročný Čtvrtý kvartet Bély Bartóka. Drobné chyby v intonaci jsem čtyřem sympatickým mladíkům pod dojmem strhujícího podání rád odpustil. Je to soubor s určitě nadějnými mezinárodními vyhlídkami. (lub)
VÍTĚZSTVÍ I PO ROCE?
Na letošním festivalu bylo obzvlášť zajímavé, že po prvním koncertě čerstvých laureátů soutěže následoval koncert laureátů soutěže loňské (8. 12., sál Martinů). Zápal vítězů hrajících hned po soutěži už je na tomto koncertě nahrazen dlouhodobou přípravou. Všichni sóloví interpreti koncertu minulých laureátů – violoncellista Štěpán Doležal (Martinů: Sonata da camera H. 283 ), houslista Roman Patočka (Ravel: Tzigane , Martinů: Česká rapsodie H. 307 ) a klavírní trio Martinů Collegium (Concertino H. 232 ) – přesvědčili o svých kvalitách technických, o kráse, sytosti svého tónu, o inteligenci a muzikalitě nutné pro sólové vystupování. Doležal přidal i notnou dávku svěží mladé energie, která patří k jeho věku a která se snad nevytratí. Nejhlouběji do interpretace myslím sáhl Patočka v Martinů (který zazněl poprvé v orchestrální verzi připravené velmi stylově Jiřím Temlem). V ostatních skladbách se asi interpreti místy spolehli na vědomí svého kvalitního základu a zahráli tak trochu z jeho podstaty, která by ovšem časem měla přerůst do permanentního a absolutního ponoru, pokud se chtějí nadále věnovat sólové hře. V případě Martinů Collegium tento ponor nacházím u jeho komorních výkonů (např. CD s nahrávkou Bergerettes ), ale u výstupu s orchestrem lze vystupovat i jistěji, více sólisticky, protože na podkladu orchestrálního doprovodu nelze počítat s čitelností všech nuancí vzájemné komunikace a souhry uprostřed tria. Závěrečný Stravinského Pulcinella už možná koncert natáhl do přílišné délky, avšak dokumentoval další růst Komorního orchestru Berg pod vedením Petera Vrábela . (srn)
KVARTET JAKO KVINTET
Je vždy velmi poučné, když se uprostřed sledovaných festivalů objeví kvalitní komorní tělesa ze zahraničí v českém repertoáru. Přináší to osvěžující závan a relativizaci „jistot“ domácí interpretační tradice. Přesně to nastalo na recitálu Emperor String Quartet (9. 12., sál Martinů). Brittenova úvodní Tři divertimenta přesvědčila beze zbytku a zahájila koncert radostně a s vervou. Závažnější dva kvartety Martinů kolem přestávky (č. 5 a č. 4 ) zazněly v průzračnosti a až „hygienické“ čistotě tónu, měkkosti a detailu. Kdo seděl v obdélníkovém sále Martinů dál od pódia, prohloupil, protože šlo o opravdu „komorní hru“ se vším všudy. Oproti našim zvyklostem nebyl kladen takový důraz na svítivost prvních houslí a na „zemitost“ zvuku stojícího na basové lince, slyšeli jsme naopak maximální homogenitu a demokratičnost mezi čtyřmi hlasy. Zdá se, že pro tento účel je zde ideální rozestavení dvou mužů v krajních hlasech kolem dvou žen v hlasech středních, v němž větší mužská síla umožňuje, aby akustickému požadavku mírné převahy krajních partů bylo učiněno zadost, aniž by byl rozbit nárok na maximální rovnoprávnost hlasů. Tento nárok patří, stejně jako již zmíněný průzračný tón umožňující mnohem jemnější nuance než tón vycházející z permanentní sytosti a vibrata, k velmi modernímu pojetí komorní hry, výborně koresponduje s nároky supercitlivé nahrávací techniky a od hry hudby 20. století už jej snad nelze vůbec oddělit. Emperor takový styl doplňuje neustálou aristokratickou noblesou, což jeho výraz ovšem ochuzuje o dravě strhující polohu, kterou se o dva dny dříve blýsklo Bennewitzovo kvarteto. Jedinou „chybou“ koncertu dle mého názoru bylo zařazení Waltonova Kvartetu a moll na závěr koncertu. Přiznám se, že toto pro mě těžko dešifrovatelné eklektické dílo nevnáší do závěru večera gradaci. Přesto patří Emperor String Quartet dík – už jen za to, že přijel jako „kvintet“ s jednou ze svých hráček v očekávání radostné události. (srn)
KLASICI NEOKLASICISMU
Stravinského Apollon musagete na úvod koncertu „Klasici neoklasicismu“ (10. 12., Španělský sál) byl skladbou, kde se jasně ukázalo, že Pražská komorní filharmonie a Jiří Bělohlávek představují v současnosti nejlépe, nejdetailněji a nejintimněji fungující vztah mezi českým orchestrem a českým dirigentem. Stravinskij zazněl ve zcela delikátní poloze, jemně, vycizelovaně, s maličkostmi beroucími dech (poslední akord mizející do ticha). Po uplynutí skladby jsem si však v duchu říkal, že této „dokonalosti“ chybí jakýkoli vzruch. Ovšem po uzavření první poloviny večera následujícím Martinů Koncertem pro flétnu, housle a komorní orchestr H. 252 jsem musel Jiřímu Bělohlávkovi dát za pravdu. Stravinského Apollon ve svém klidu vyzněl jako kontrastní část k „dionýské“ radosti, živosti a světlu v Martinů – málokdy slýcháme takto velkoryse a s nadhledem připravenou dramaturgii a z toho se vzájemně ovlivňující pojetí jednotlivých děl. Tou živostí v Martinů byla především mladá izraelská flétnistka Sharon Bezaly , se kterou hudba českého skladatele vpravdě „šije“. V jejím měkkém, kulatém, naprosto kontrolovaném a podmanivém tónu nelze nerozeznat francouzské školení. Komornost jejího projevu je při sólovém vystoupení únosná snad jen s tak pozorným a ohleduplným doprovodem, jaký „dodává“ PKF. U interpretky se projevila – na pohled, nikoli na poslech – trocha nervozity, vzhledem k jejímu výkonu zcela zbytečné. Jako středobod „otcovské“ jistoty proto působil vedle Bezaly houslista Bohuslav Matoušek . K jeho kvalitám v Martinů není co dodávat, snad jen zopakovat, že je v interpretaci tohoto českého „klasika neoklasicismu“ a v její stylové čistotě nyní naší jasnou jedničkou.
V druhé polovině koncertu se předvedla už sama PKF v Martinů – trochu příliš nezávazně nazvané – skladbě Toccata e due canzoni H. 311 . Ani tu se mi nechce příliš komentovat. Snad jen stačí říct, že Bělohlávkova modelace skladby od úvodní vitality k závěrečné tragice byla pro mě osobně nejsilnějším zážitkem letošního ročníku Festivalu Bohuslava Martinů. (srn)
FILHARMONIE SE SANDERLINGEM
Martinůovskou hudební hostinu završil mimořádný koncert České filharmonie (Rudolfinum, 13. 12.). Původně měl program připravit šéf orchestru Vladimir Ashkenazy, ten však musel kvůli americkým závazkům spojeným s událostmi 11. 9. 2001 odřeknout. Příležitost dostal ruský dirigent Thomas Sanderling , jenž slaví velké úspěchy hlavně v Japonsku (mimo jiné hudební ředitel Tokijské filharmonie) a v Rusku (tatáž funkce v Ruské filharmonii). Doposud jsem ho znal z nahrávek firmy Chandos a pražské hostování potvrdilo, že je to umělec vyhraněných názorů na interpretovanou hudbu. Jeho výkon v čistě martinůovském programu je hodný obdivu o to více, že bylo jasné, že Martinů nepatří k jeho kmenovým autorům. Sanderligova návštěva Prahy byla jako celek úspěšná, i když k jednotlivostem mám výhrady. Úvodní málo známé Allegro symfonique H. 171 mělo hodně intenzivního zvuku, velké gradace, orchestr však ještě nebyl jednotný a imitace před závěrem dirigent stoprocentně nezvládl. Provedení Koncertu pro dva klavíry a orchestr H. 292 bylo vynikající. Občas sice dirigent nepůsobil zcela uvolněně, ale geniální hudba Martinů a její famózní prezentace Zdeňkou Kolářovou a Martinem Hršelem (Pražské klavírní duo ) společně s výborným doprovodem orchestru zcela dominovaly. Výjimečnost okamžiku vycítilo i publikum a nadšení nebralo konce. V závěrečné Čtvrté symfonii H. 305 se snažil Sanderling o náležitou kontrastnost a rozlet a zdůraznění myšlenkové jadrnosti. V tom všem však mohl být ještě důslednější. Jeho hostování u České filharmonie uspokojilo, avšak zem se rozhodně nezachvěla výjimečností, posvátností okamžiku. Zařadí se prostě do dlouhé řady dirigentů našeho prvního orchestru. Dramaturgie a úroveň večera však potěšila a tečka za VII. ročníkem Festivalu Martinů byla důstojná. (lub)
