Letní slavnosti staré hudby letos zahájily 22. 7. velmi úspěšným a reprezentativním koncertem, a to nikoliv snad pomocí multimediálních show, ohňostrojů, divadla nebo superstar. Stačil „pouze“ vysoce profesionální výkon renomovaného souboru Musica Fiata s hostující sólistkou, Dorothée Mields , v krásném prostředí Míčovny Pražského hradu. Program byl sestaven převážně z benátské hudby. Zazněly mimo jiné canzony a sonáty G. Gabrieliho, A. Grandiho, C. Monteverdiho, A. Bertaliho, D. Castella, J. H. Schmelzera a J. Rosenmüllera, tedy hudba raného i středního baroka. Tento relativně známý a – pro svou bohatost – vděčný repertoár umělci rozezněli v různých sestavách cinku, houslí, dulcianu, pozounu a varhanního pozitivu. Ač jde o dobový instrumentář, témbr kapely část auditoria nejdříve překvapil, s příchodem sonát s rozsáhlejšími sólovými plochami se však posluchači zaposlouchali a ocenili jednotlivé nástroje i jejich hráče. Dramaturgicky nejcennější bylo zařazení skladeb Rosenmüllerových, které – nehledě na některé drobnosti v opravdu náročných pasážích XII. sonáty – ukázaly plně mistrovství cinkenisty a vedoucího ansámblu (Roland Wilson ), tak i ostatních členů souboru. Sopranistka Dorothée Mields ze zaskvěla v Monteverdiho Confitebor , které přednesla s potřebnou bravurou, ale ještě více zaujala v motetu M. G. Perandy O bone Jesu a Rosenmüllerově zhudebnění šestého žalmu, Ach Herr, strafe mich nicht in deinem Zorn . Mields patří mezi stále více vyhledávané zpěvačky – důvodem je nejen její příjemný soprán, pevný a jasný, a technická vybavenost, ale i přirozenost a preciznost výrazu. Posluchači mohli jen litovat občasného přílišného zeslabení fráze, kterou takto mohly slyšet jen první řady, což je však relativně častý jev u koncertů s větší, respektive neznámou akustikou. Úspěch večera tkvěl ovšem především v celkovém hudebním pojetí a v propracovanosti skladeb, elegantním frázování a zřetelném vypracováním figur, takže přednášená hudba skutečně dýchala a žila.
Mezi sympatické a cenné rysy LSSH patří snaha její dramaturgyně, Jany Semerádové , o pravidelné obohacování programu méně či zcela neznámou hudbu, včetně té z pyrenejského poloostrova. Letos se tak podařilo prostřednictvím koncertu souboru Capella de Ministrers , který v Rudolfinské galerii Pražského hradu uvedl 25. 7. čtyři „ensaladas“ Matea Flechy staršího a Bartoloméa Carcerese. Tyto oblíbené pozdně renesanční skladby využívají techniku koláže, kdy skladba je vytvořena více či méně z úryvků jiných (druhdy velmi známých) skladeb, takže poučený posluchač může sledovat jak samotný děj skladby, tak i listovat v paměti a bavit se, jakým způsobem autor s citáty naložil. V publiku toho večera tak mohl činit asi málokdo, už jen proto, že repertoár španělské renesance je u nás znám jen velmi omezeně. To si jistě uvědomovali i interpreti, kteří neváhali pojmout ensaladas pokud možno co nejefektněji, s náznaky „dramatické akce“ a divákům tak děj maximálně přiblížit. Jednotlivé epizody byly proto odstiňovány nejen tempem a témbrem volby nástrojů (viola, flétna, loutny, cembalo), ale i zvukomalebnými efekty bicích nástrojů, včetně větru na činelech. Ač o stylovosti těchto posledních prostředků by bylo lze s úspěchem pochybovat, právě v tomto repertoáru a pro daný účel se jednalo o jistě vhodné řešení. Při hře tutti nebylo vokální kvartet vždy dobře slyšet, efektnější byly jednotlivé sólové vstupy a pasáže a cappella (i když zde by neškodilo kontrolovat vibrato). Z instrumentalistů na sebe nejvíce upozornil flétnista David Antich , který některé úseky skladeb ozdobil virtuózními diminucemi. Hlavní deviza souboru ovšem tkvěla v temperamentu a bezprostřednosti, s níž byly jednotlivé „příběhy“ předneseny a to také publikum náležitě pochválilo. Prezentaci čtyř dlouhých ensaladas je však třeba ocenit i z jiného hlediska: bylo to ne-li vůbec poprvé v novodobé historii, tak po mnoha letech první předvedení většího počtu těchto skladeb v Praze.
Pokud bych na chvíli odložila snahu o novinářskou objektivitu a nechala se unést osobním prožitkem z koncertu Letních slavností staré hudby, který nesl název Festa Liturgica (27. 7.), utržila bych za tento večer hned dvě „osobní prohry“. První se týkala mého recenzního bločku – za celý koncert jsem do něj nebyla schopná napsat jedinou konstruktivní poznámku, protože slova se v tu chvíli stala něčím naprosto přebytečným. Renomovaný flanderský soubor Capilla Flamenca , který se kromě koncertní činnosti věnuje i bádání a objevování zapomenutého, má na svém kontě řadu ocenění (například „Prix Choc“ časopisu Le Monde de la Musique nebo „Diapason d’Or“) a tak se i nezasvěcený posluchač mohl těšit na nevšední zážitek (české publikum však již mělo možnost setkat se s tímto souborem, naposledy vloni v pražském kostele sv. Šimona a Judy). Soubor na koncertě představil mariánský program, kterému dominovala Missa de annuntiatione Maria pro čtyři a pět hlasů Pierra de la Rue, doplněná zkrácenými mariánskými nešporami téhož autora a mariánskými hymny Josquina Desprez. Po celý koncert byl ansámbl neskutečně sehraný, s úžasnou samozřejmostí předvedl každou skladbu jako precizně vystavěný, bohatý a barvitý hudební svět, do kterého všichni posluchači nahlíželi až s náboženským obdivem (což by mělo být u liturgických skladeb běžné, avšak hudební provedení to mnohdy znemožňuje). Soubor je navíc skvěle hlasově vyrovnaný, barevně vyvážený a každý jednotlivý člen je zároveň výrazná umělecká individualita, což způsobilo mé druhé selhání večera – lehce dětinský zvyk volit si po každém koncertě, který navštívím, „oblíbence večera“, jsem si pro tentokrát musela odpustit. Capilla Flamenca vystupuje v různém složení podle potřeb konkrétního programu a vokální jádro doplňují dechové nástroje, smyčce nebo i varhany. Do Prahy přijel soubor pouze s jedním doplňujícím členem, druhým tenorem, a vystoupil ve složení Marnix De Cat (kontratenor), Tore Denys, Laurens Wyns (tenor), Lieven Termont (baryton) a Dirk Snellings (bas, umělecký vedoucí).
Čtvrtý koncert Letních slavností staré hudby se konal 1. 8. v trojském zámku; pod názvem „Barocco latinoamericano“ se tu představil soubor Musica Temprana , jehož umělecký vedoucí Adrián Rodriguez van der Spoel pátrá v archivech jihoamerických katedrál a jezuitských misií po repertoáru charakteristickém pro tuto část světa – světských i duchovních skladbách, ve kterých se vzájemně pojí stylové prvky španělského pozdně renesančního polyfonního repertoáru a indiánské taneční hudby, a mísí se španělština s domorodou kečuánštinou. Pro svůj pražský koncert zvolil soubor především písně a tance zaznamenané v kodexu Trujillo del Perú , který na konci 18. století nechal pro španělského krále Karla III. sestavit peruánský arcibiskup a etnolog Baltasar Jaime Martínez Compaňón y Bujanda; další skladby pocházely ze sbírek Antonia Pereiry Pacheco y Ruize a Melchora Maria, pořízených v 19. století a z bolivijského archivu jezuitských misií (materiály z 18. století). Música Temprana hraje v typickém iberoamerickém obsazení, kombinujícím drnkací a smyčcové nástroje vesměs evropského původu s jihoamerickými nástroji dechovými a bicími – barokní kytara (Adrián Rodriguez van der Spoel, Gabriel Aguilera Valdebenito ), barokní housle (Mónica Waisman ), viola da gamba (Nick Milne ), barokní harfa (Bárbara Cerón ), loutna čarango, flétna quena (vzdáleně příbuzná s flétnou zobcovou), Panova flétna, bicí nástroje a zpěv (Adrián Rodriguez van der Spoel, Gabriel Aguilera Valdebenito). Projev souboru možná není savallovsky vytříbený, je však dokonale přirozený, uvolněný a spontánní, posluchačsky vstřícný a vděčný. V jižních zemích publikum pravděpodobně bez váhání uposlechne výzvy jeho členů, aby se pustilo do tance (který je dodnes pevnou součástí iberoamerických světských i církevních slavností); rezervovanější české obecenstvo si přinejmenším odneslo vzpomínku na jedinečný umělecký zážitek – nevelká hromádka CD, která s sebou soubor přivezl, se rozprodala velmi rychle.
Dne 3. 8. pokračoval festival v Anežském klášteře koncertem s podtitulem „Dulce melos“ – vystoupením jednoho z nejlepších současných světových cinkenistů, Dorona Davida Sherwina . Jeho program byl výrazově i technicky mimořádně náročný: virtuózně zdobené instrumentální verze duchovních motet, madrigalů a chansonů Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, Orlanda di Lasso a Giovanniho Gabrieliho, capriccia, sonáty, canzony a taneční věty Ottavia Bargnaniho, Giovanniho Paola Cimy, Giovanniho Battisty Fontany, Gioseffa Guamiho, Claudia Merula a Salomona Rossiho. Realizace varhanního a cembalového doprovodu se ujala Barbara Maria Willi , která do programu přispěla varhanními skladbami Jakoba Hasslera, Giovanniho Picchiho, Bernarda Storace a Jana z Lublina. Akustika klášterního kostela sv. Františka je pro renesanční hudbu příliš suchá; zážitek z koncertu však byl přesto mimořádný. Cink, který byl v renesanci a raném baroku považován spolu s příčnými a zobcovými flétnami za nejbližší ideálnímu hudebnímu nástroji – lidskému hlasu, patří k nejobtížněji zvladatelným nástrojům vůbec; Sherwinova hráčská technika ale daleko předčila veškerá očekávání. Nakolik byly diminuce, kterými zdobil melodické linky jednotlivých skladeb, zaznamenány už v době jejich vzniku a nakolik byly jeho vlastní, by bylo možné zjistit jedině, kdyby byl k dispozici notový zápis. Dá se však předpokládat, že většinu diminucí vytvořil sám, na základě dlouholeté zkušenosti a znalosti dobových traktátů a interpretační praxe. Dokázal to ostatně v prvním ze dvou přídavků, Bachově všeobecně známém Airu (druhé větě jeho Orchestrální suity D dur, BWV 1068 ), který bohatě vyzdobil „ve starém stylu“. Zajímavé by bylo vědět, jak dlouho trvá jeho spolupráce s Barbarou Marií Willi. Sehráni byli stoprocentně, její vlastní vstupy do programu byly pečlivě vybrané a umělecky stejně závažné jako skladby, které zvolil Sherwin; jako celek patřil jejich koncert k nejpozoruhodnějším nejen v rámci festivalu, nýbrž i celé letošní hudební sezony.
Tereziánský sál břevnovského kláštera hostil 4. 8. festivalovou „Hausmusik“. Nathalie Houtman a Laura Pok , členky souboru Laterna Magica , tu představily csakan – nástroj, typický pro biedermeier, hudební veřejnosti dnes známý daleko spíš z muzeí než právě z koncertního provozu. Doba, ve které se těšil největší popularitě, milovala výlety s hudbou a nástroji, které bylo možné snadno vzít sebou: kytarou, přenosným klavírkem orfikou, flétnami, trubkami a houslemi v holi. Do poslední skupiny patří i csakan – zobcová flétna v holi, o kterou se bylo možné v případě potřeby opřít, použít ji jako zbraň (méně nebezpečnou než rovněž v holi ukrytý kord) nebo jako švihácký doplněk oblečení při návštěvě, kde bylo možné se blýsknout hudebním doprovodem domácí slečny, hrající na klávesový nástroj… Za doprovodu kladívkového klavíru, na který hrál Raphael Collignon , zazněly v Břevnově skladby Wolfganga Amadea Mozarta, největšího virtuosa ve hře na csakan Ernsta Krähmera, Antona Diabelliho a Gioachina Rossiniho, případně proložené klavírními fantaziemi, improvizovanými podle návodů, které roku 1829 ve Vídni zveřejnil Carl Czerny v podobě Systematische Anleitung zum Fantasieren auf dem Pianoforte, op. 200 . Půvabnější rekonstrukci domácího večírku času první poloviny 19. století si lze sotva představit.
Závěrečný koncert Letních slavností staré hudby – „Král přichází – L’Entrée du Roy“ – byl 8. 8. zasazen do bohatě zlaceného rámce Španělského sálu Pražského hradu. Jeho čtyři „entrées“ byla sestavena z francouzské raně barokní hudby, která mohla zaznít na dvoře Ludvíka XIV. v provedení čtyř souborů – francouzských Les Lunaisiens (tenorista Jean-Francois Novelli , barytonista Arnaud Marzorati , cembalista Francois Guerrier ), „Petite bande“ (Collegium Marianum , pro tuto příležitost posílené polskými, francouzskými a německými hudebníky), „Les Trompettes du Roy“ (barokní trompety a tympány – Jaroslav Rouček , Karel Mňuk a Tomáš Reindl ) a „Grands hautbois“ (hobojový ansámbl Arena Musicale , až na dvě výjimky hudebníků z Francie a Polska sestavený Marcelem Plavcem z českých a slovenských hráčů na hoboje a fagoty: jedno z nejpříjemnějších letošních překvapení na domácí scéně interpretace starší hudby – k založení klasicistní dechové harmonie se pomalu ale jistě schyluje také). První entrée provedli „Grands hautbois a Les Trompettes du Roy“: po všeobecně známém fanfárovém úvodu k Charpentierovu Te Deum následovaly tance a zpěvy z maškarády André Danicana Philidora staršího Le mariage de la Couture avec la Grosse Cathos (Svatba tlustý Káči). Druhé entrée bylo v rukou „Petite bande“ a „Grands hautbois“. Sestaveno bylo z ukázek jevištní tvorby Jeana Baptista Lullyho a Marc-Antoina Charpentiera (mimo jiné se tu uplatnil Charpentierův prolog k Moliérovu Zdravému nemocnému, přednesený francouzskými sólisty a Lullyho výjev Mufti a Turci z Měšťáka šlechticem, v makaronské francouzštině, přeložené do ještě makaronštější češtiny, ve kterém jako sbor figurovali členové Collegia Mariana). O třetí entrée se podělili, jak sólisté tak všechny instrumentální soubory. Z Lullyho Intermédes de Xerxes zazněl Air námořníků hrajících na trumšajty („Les Trompettes du Roy“ – bylo by zajímavé vědět, jestli původní obsazení počítalo se skutečnými trumšajty, které se kolem roku 1700 stavěly jako koncertní nástroje), z díla Michela-Richarda de Lalande Druhá Fantasie či Caprice, již si král často žádal (ze Suity č. 7 ze sbírky Symphonies pour les soupers du Roy – určených k doprovodu banketů – pravděpodobně veřejných, možná i privátních), z Cantates francoises Jeana Baptista Stucka dialog Héraclite et Démocrite, ze Sémélé Mariana Maraise Chaconne. Koncert zakončilo čtvrté entrée: velkolepé tutti finále – Lullyho Les folies d’Espagne ze sbírky Marches et batteries de tambour, zpracování jedné z nejslavnějších melodií renesance a baroka ve formě pochodu pro hobojový soubor a orchestr. „Finis coronat opus“ – každý, kdo byl tomuto večeru přítomen, se bezpochyby už teď těší na hudební kouzla a zázraky příštího festivalového ročníku.
