čtvrtek, 14. říjen 2021

Festa di Mozart

Napsal(a) 

Collegium a Collegium Vocale 1704, Václav Luks, foto Zdeňka Hanáková Collegium a Collegium Vocale 1704, Václav Luksfoto: Zdeňka Hanáková

Můj komentář se dotkne dvou koncertů, které ač koncepcí zcela rozdílné, měly přece jen cosi společného. 11. října pořádalo Collegium 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina, pár dnů po volbách, večer s názvem „Mozartova labutí píseň“, kterým otevřelo svůj pražský cyklus. 12. října tamtéž zahájily Svátky hudby a musicCom potřicáté svůj festival, který rozložením do celé sezony je vlastně také koncertním cyklem. I tento večer byl hlavním tvůrcem Mozart. Navíc oba projekty spojovaly prvky spontánní oslavy hudby.

Collegium 1704 charismatického Václava Lukse sklízí u nás a v Evropě zcela právem obdiv za interpretaci barokní hudby (zejména pak tří géniů – Bacha, Händela a Zelenky). Nicméně se posunuje i o mladších vod – na Pražském jaru 2021 vstoupilo do dějin svérázné pojetí Smetanovy Mé vlasti, veřejnost netrpělivě čeká na koncertní i filmový projekt Il Boemo s hudbou hlavně Josefa Myslivečka. Rozhodnutí otevřít sezonu dvěma vrcholnými díly z poslední tvůrčí etapy Wolfganga Amadea Mozarta bylo tedy očekávatelné, zvlášť když se jeho dílu už pan Luks úspěšně věnoval (především bych připomněl famózní provedení Gran Partity in B v roce 2019!).

Mozartův nejznámější orchestrální kus a jeden z největších hitů klasické hudby v koexistenci s etablovaným věhlasem dirigenta a souboru způsobily, že sál byl vyprodán. Jako by byl ten večer trychtýřem, připraveným vděčně přijímat „všechny krásy světa“. A že jich bylo!

Mozartovou „labutí písní“ je pro Václava Lukse i Symfonie 40 g moll K. 550, jedna z nejhranějších a nejčastěji nahrávaných ve světové hudbě. Přirozeně tím vstoupil do pomyslné konfrontace s řadou dirigentů a orchestrů. Každé srovnání má dvě roviny – uměleckou a technickou.

Tobias Berndt, Eric Stoklossa, Václav Luks, Simona Šaturová, Henriette Gödde, foto Zdeňka Hanáková Tobias Berndt, Eric Stoklossa, Václav Luks, Simona Šaturová, Henriette Göddefoto: Zdeňka Hanáková

Co se týká pojetí pana Lukse a jeho pochopení a uchopení orchestrem, bylo to srovnatelné i s mnohými podstatně věhlasnějšími kolegy a tělesy. Jestliže volba temp byla standardní, všechny atributy, podle nichž lze vnímat hudební strukturu (frázování, dynamika, artikulace atd.), byly naopak nadstandardní. Byla to pro mě skutečně velmi zajímavá zkušenost. Václav Luks měl jasný názor, který orchestr většinou přesně realizoval. Jakkoliv to jistě bylo „historicky poučené“, případnou budoucí nahrávku bych si ale asi nepouštěl tak často jako například Chamber Orchestra of Europe s Bernardem Haitinkem.

Zmínil jsem technickou rovinu. Dechové nástroje, i při dané determinaci, zněly v symfonii výborně. Co se týká smyčců, neměl jsem pocit, že by dosáhly ohromující měkkosti, lahodnosti a transparentnosti, kterou jsem živě slyšel od některých evropských orchestrů. Neumím však dešifrovat, jestli je to prioritně způsobem hry, kvalitou nástrojů či kvalitou hudebníků.

Symfonii jsem si však docela užil a těšil se na skutečnou labutí píseň, Requiem d moll K. 626, vůči němuž jsem byl řadu let ostražitý. (Po období na přelomu 80. a 90. let, kdy jsem jej během přibližně dvou měsíců zpíval více než čtyřicetkrát, jsem jej nevyhledával.) Podle mého mínění je to pro věrohodnou interpretaci choulostivé dílo, přičemž velmi záleží na kvalitě sólistů a sboru. Dirigent připravil dílo neuvěřitelně, v celku i v detailech. Bylo to requiem strhující, meditativní a při všech ohromujících vrcholech v podstatě velmi intimní a „vyprávěcí“. Zvláštní pochvala by měla směřovat k sugestivnímu propojení hudby a textu. Například Dies irae bylo na hraně exprese, věhlasné Lacrimosa mě empatií sboru pozvedalo do nebes. Tím se dostávám k hlavní hvězdě večera – Collegiu Vocale 1704. Jeho souzpěv byl dokonalý, naprosto přesný, citově angažovaný, magický. Jako ze sborového snu bylo jejich Hosanna, závěrečná fuga, vlastně každý vstup do zádušního děje. Vedle dirigenta a sboru mělo provedení ještě jeden trumf – téměř dokonale vyrovnané československo-německé kvarteto: famózní sopranistka Simona Šaturová, altistka Henriette Gödde, tenorista Eric Stoklossa, jenž mohl být vokálně poněkud výraznější, a basista Tobias Berndt. Nevzpomínám si, že bych někdy živě slyšel stejně dobré a inspirativnější provedení Mozartovy „labutí písně“. Pojetí Václava Lukse bylo zajímavější než nahrávky mnohých věhlasných „světových“ dirigentů.

Adam Plachetka a Jan Chalupecký, foto Svátky hudby Adam Plachetka a Jan Chalupeckýfoto: Svátky hudby

Začátek večera Svátků hudby, jenž v úvodu zkušeně moderoval Jiří Vejvoda, byl oslavnou připomínkou výročí festivalové série a zároveň poctou Václavu a Evě Hudečkovým, či spíše poděkováním legendárního houslisty své manželské múze včetně proslovů a květin. Dárkem byla Meditace O ztracené lásce, kterou vytvořil Jiří Kabát na téma Milana Kymličky ze stejnojmenného seriálu, jehož scénář napsala Eva Hudečková. Je to příjemná filmová hudba. Pan Kabát je zdá se talentovaným skladatelem a čas jistě ukáže, jestli v něm dříme talent velikosti Andrewa Lloyda Webbera, Ennia Morriconeho či dokonce Luboše Fišera. Pan Hudeček zahrál houslové sólo s působivým nadhledem a noblesou, PKF–Prague Philharmonia pod zkušeným vedením Jana Chalupeckého odvedla, ostatně jako celý večer, profesionálně kvalitní výkon, bohužel však na své poměry jen průměrný. (I špičkový orchestr nemá každý den světový.) Barokní retro Ottorina Respighiho Suita G dur byla tím pádem zajímavá jen varhanním sólem Pavla Svobody.

Václav a Eva Hudečkovi, foto Svátky hudby Václav a Eva Hudečkovifoto: Svátky hudby

Základem příjemné dramaturgie večera byly poněkud nahodile vybrané ukázky z Mozartových oper. Dopadlo to žel bohu všelijak. Předehra z Dona Giovanniho neměla ani jiskru, ani brilanci, ani nadšení. Za náhle indisponovaného Jana Martiníka pohotově zaskočil Adam Plachetka a byl z toho očekávaně vrchol večera. Vše měl v repertoáru, takže stačilo sladit noty s orchestrem, dirigentem a (sou)zpěváky. Nejlépe dopadla katalogová árie Leporella. Vysokou úroveň si již řadu let drží tenorista Aleš Briscein, Ze dvou sólových výstupů mě více uspokojila choulostivá árie Dona Ottavia Il mio tesoro intanto nežli árie Ferranda Un’aura amorosa. Sopranistka Nicola Proksch v prvním výstupu (L’amero saro costante – Il rè pastore), možná z nervozity, silně distonovala a některé tóny nebyly moc příjemné, během večera to však bylo lepší a lepší (Královna noci, Papagena), takže v přídavku LibbimoTraviaty) potvrdila své mezinárodní renomé. V sousedství Mozarta poněkud zvláštně vypadal blok z Prodané nevěsty. Exceloval Aleš Březina, vzpomínaje na Kecala Richarda Nováka mám pocit, že tato role nebude myslím ještě hodně let patřit mezi úhelné kameny repertoáru Adama Plachetky.

Další koncert Svátků hudby se uskuteční 23. listopadu. Tentokrát se naplní étos festivalu a podpoří talentované studenty Pražské konzervatoře.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.