Mnichovské operní divadlo Staatstheater am Gärtnerplatz bylo pověřeno nastudováním inscenace k 250. výročí otevření mnichovského Altes Residenztheater, nyní nazývaného podle barokního architekta Cuvilliéstheater, které dnes představuje, byť povstalo po válce ze sutin a popela (v dnešní podobě otevřeno roku 1958), architektonický skvost bavorského rokoka v typické symbióze bílé, červené a zlaté barvy, uctívaný a vyhledávaný. Volba padla na operu Catone in Utica italského skladatele Giovanniho Battisty Ferrandiniho (1710 – 1791), který z popudu bavorského kurfiřta Karla Albrechta zastával ve své době na bavorském dvoře významné postavení. Jakožto kurfiřtský rada a ředitel komorní hudby zkomponoval pro mnichovský dvůr osm drammi per musica a není divu, že úkol zkomponovat novou operu pro otevření rezidenčního divadla padl právě na něho. Zvítězilo libreto s námětem z římských dějin Catone in Utica slavného libretisty Pietra Metastasia, jehož libreta byla ve své době považována za vrchol básnické tvorby a byla zhudebňována mnoha skladateli. Metastasio svým způsobem formoval podobu barokní opery, vytvořil ve svých 27 velkých jevištních dílech, která se dočkala víc než 800 zhudebnění, skutečnou éru, jež měla svůj typický sloh a neměnná pravidla. Catone in Utica nebyl výjimkou, Metastasiovo libreto zhudebnilo vedle Ferrandiniho ještě dalších 35 skladatelů.
Metastasiova libreta se orientovala vpodstatě na dva námětové okruhy – mytologické nebo historické látky s celkem ustáleným dějovým schématem, kde se splétaly osudy zpravidla šesti postav s přesně hierarchizovaným počtem árií, které měly ustálenou podobu zvanou da capo, kde se s využitím všelikých virtuózních ozdob prezentovala, mnohdy spíše než duševní stav postav, pěvecká bravura interpretů, především oblíbených kastrátů, zatímco vlastní děj býval při vší spletitosti a složitě rozvíjené zápletce soustředěn v dialogizovaných recitativech doprovázených cembalem.
Tuto formu ovládal Giovanni Battista Ferrandini bravurně, jak ukázalo nové nastudování jeho klíčového díla, které by jinak bylo, jako ostatně většina děl z té doby, konzervováno v knihovnách a archivech. Typická pro barokní libreta byla určitá volnost v nakládání s historickými fakty, nejinak tomu je i v Catonovi in Utica. V díle jde především o politicko-mocenský boj mezi republikánským vojevůdcem Catonem (plným jménem Marcus Porcius Cato, žil v letech 95 – 46 př. n. l.) a diktátorem Caesarem spolu s pomstychtivou vdovou po Pompeiovi, v opeře narozdíl od skutečnosti nazývanou Emilia, ale protože se neodmyslitelně s politickými a mocenskými boji snoubí milostné děje a osobní intriky s tím spojené, hybatelem událostí jsou zde rovněž vztahy mezi Caesarem a Catonovou dcerou Marzií (Cato měl ve skutečnosti syna!) a mezi Emilií a Caesarovým důvěrníkem Fulviem.
Ferrandiniho dílo prokázalo překvapivou hudební životnost i melodickou bohatost, třebaže se tu projevuje dobová obliba v pěvecké virtuozitě: téměř v každém taktu jednotlivých árií jsou náročné ozdoby, trylky a průtahy, dávající jim charakter koncertních árií. Přes určité zkrácení díla (původně trvalo přes pět hodin čistého času) na 4 hodiny s dvěma pauzami vyžadovalo představení od diváka značné pochopení a soustředění, což ovšem, jak zřejmo, příliš nebrání současné mohutné renesanci a oblibě barokních operních děl.
Hudební nastudování dirigenta Christopha Hammera se snažilo evokovat dobový charakter slavnostní opery, režie Peera Boysena podtrhla spíše statický ráz inscenace centrální řadou šesti různých křesel a židlí, kde měly jednotlivé postavy svá stabilní místa, přestože byly árie i recitativy poměrně dynamicky rozehrávány, což jistě přispívalo k dotváření plastických charakterů jednotlivých osob, vedených často ovšem v nadneseném projevu a přemrštěné gestice. Přehrávání patosu i emocí lze však chápat jako formu určité divadelní stylizace, která má sice vždycky povážlivě blízko k parodii a perzifláži, ale uměřenost při tak rozlehlých hudebních plochách by jistě sklouzávala do nudy a fádnosti.
Nejnáročnější partie zvládli představitelé diktátora Caesara (kontratenorista Robert Crowe ) a republikánského politika Catona (tenorista Kobie van Rensburg ) na vysoké interpretační úrovni, nic dlužny nezůstaly nárokům svých rolí ani představitelky ženských postav – Simone Schneider (Marzia) a Sandra Moon (Emilia), jakož i interpreti dalších rolí – afrického prince Arbaceho (Johnny Maldonado ) a Caesarova důvěrníka Fulvia (Florian Simson ).
