úterý, 14. listopad 2017

Fenomén Agata Zubel

Napsal(a) 

Agata Zubel a BERG, foto Karel Šuster Agata Zubel a BERGfoto: Karel Šuster

Skladba polské skladatelky a zpěvačky Agaty Zubel Not I získala nejvyšší bodové skóre v hodnocení poroty Mezinárodní tribuny skladatelů v roce 2013. Tribuna je primárně rozhlasovou záležitostí, následně tedy skladbu uvedlo kolem třiceti rozhlasových stanic po celém světě – včetně stanice Vltava. Navíc se toho roku tribuna konala v Praze a skladatelka si sem přijela cenu převzít. Přesto pro mnoho tuzemských příznivců moderní hudby byla účast Agaty Zubel na koncertě Orchestru Berg 12. listopadu v holešovické La Fabrice zřejmě zjevením. Přiznám se, že svým způsobem i pro mě, protože Agatu jsem živě vystupovat už viděla, ale Not I jsem znala „jen“ z nahrávky a člověk může mít sebevíce nastudovaný komentář ke skladbě včetně jejího inspiračního zázemí a sebedůkladněji vysledované zvukové vrstvy z poslechu, ale formě takového sofistikovaného díla, jako je Not I, se dostane pravého posvěcení až teprve při živém provedení. Skladba je psána pro hlas, komorní soubor a elektroniku a tvárné možnosti v ní má především protagonistka sama, respektive její hlas. Textovou předlohu Samuela Becketta vede skladatelka možná ještě dál, za původní (stejnojmenný) dramatický monolog. Vokální part je rámcově koncipován jako sprechgesang, s obrovskými temporytmickými kontrasty, střelhbitými proměnami v artikulaci od zvuků po vokály, výkřiky, smích, skoky mezi rejstříky. Takto „obnažený“, navíc amplifikovaný hlasový projev je samozřejmě bezprostředně emocionálně působivý – a nemusíte přitom ani přesně znát obsah zhudebněného příběhu (ale je to žádoucí). Naprosto mysteriozní mi v La Fabrice připadala závěrečná část, v níž má elektronický part podobu nezřetelné změti hlasů – chvíli nevíte, jestli si nepovídají nějací lidé v publiku, pak zase zda výkřiky v tempu vokálního partu stíhá Agata nebo je to tak perfektně synchronizované, a výsledkem, protože hudba funguje, když ji cítíme, ne když ji analyzujeme, je zvláštní pocit dezorientace, nejistoty – možná dosti blízký světu Beckettovy hrdinky.

Agata Zubel a BERG, foto Karel Šuster Agata Zubel a BERGfoto: Karel Šuster

Po přestávce došlo na skladbu An Index of Metals italského skladatele Fausta Romitelliho. Berg už ji jednou uvedl, před šesti lety, v původní verzi jako video operu se sólistkou Gabrielou Vermelho (skladba je psána pro soprán, ansámbl, elektroniku a videoprojekci). Agata Zubel ji má na repertoáru, její účast smysluplně propojila obě poloviny koncertu. Nutno zdůraznit, že členové Orchestru Berg pod vedením Petera Vrábela odvedli obdivuhodný kus práce – Romitelli napsal všechny party maximálně náročné ne proto, aby to bylo těžké, ale proto, že jinak to nemá cenu – všechno nebo nic. A podobně je to i ve skladbě Agaty Zubel, a v obou případech takový přístup koresponduje s ideovým zázemím kompozic. Peter Vrábel se tentokrát rozhodl provést An Index of Metals jako koncertní dílo bez videa. Moc si na to video tenkrát už nepamatuji, víc mi v paměti zůstal všeobecný vjem z prostředí (bylo to v Roxy) a celkové vyznění skladby – osudovost, neodvratnost – a to jsem z ní slyšela i tentokrát. Podivné video naopak provázelo skladbu Agaty Zubel – přerušovaná projekce artikulujících úst je zřejmě projevem respektu vůči Beckettovu záměru, ale bez synchronizace s akcí protagonistky mi připadala nadbytečná.

A jako Agata, Z jako Zubel. Tvorba Agaty Zubel – jako skladatelky i interpretky – má punc komplexnosti. Pamětníci ji srovnávají s Cathy Berberian, v Polsku je celebritou (loni byla vyhlášena osobností polské hudby ). Je na čase aby se jí stala u nás (je skvělá i v klasice!) - snad se včerejším koncertem v La Fabrice pro ni cesta tímto směrem otevřela.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.