Feininger Trio s rutinou a bez zaujetí

Na druhém večeru Víkendu komorní hudby (Dvořákova síň, 26. května 2019) nabídlo Pražské jaro svým posluchačům debutové vystoupení německého Feininger Tria. Tento soubor založili v roce 2005 v Berlíně tři švýcarští hudebníci: klavírista Adrian Oetiker, houslista Christoph Streuli a violoncellista David Riniker. Svůj název odvozuje Feininger Trio od německo-amerického malíře Lyonela Feiningera, významného představitele expresionismu a spoluzakladatele školy Bauhaus. Soubor hraje od svého vzniku v nezměněné sestavě.

Feininger Trio se věnuje velmi intenzívně české hudbě – své první CD, vydané v roce 2013, věnovalo dokonce výhradně českým skladatelům. I do Prahy si umělci přivezli program sestavený z klavírních trií českých autorů. V první půli přednesli Klavírní trio c moll op. 2 Josefa Suka a Klavírní trio č. 2 d moll H 327 Bohuslava Martinů, ve druhé části koncertu zaznělo Smetanovo Klavírní trio g moll op. 15.

 , foto Ivan Malý

Přiznávám, že jsem byl na tento večer hodně zvědavý. Feininger Trio předchází velice dobrá pověst, a tak jsem se těšil, že uslyším skladby, které patří u nás ve svém oboru vůbec k nejhranějším, v nějakém objevném a neotřelém pojetí. Moc nového či dokonce překvapivého nám ale bohužel Feininger Trio nepředvedlo. Interpreti jsou sice výborně sehraní a technicky dobře vybavení a je zjevné, že všechny tři skladby mají dokonale zažité a mnohokrát obehrané, ale hrají je rutinně, bez výraznějšího vnitřního zaujetí. Vnímal jsem jejich výkon tak, jako by se jednalo o jedno z řady tuctových vystoupení jejich koncertního turné, které je zapotřebí slušně a spolehlivě odehrát, ale kterému se nemusí věnovat více energie, než je nezbytně nutné. K dobrému dojmu nepřispívalo ani ležérní posazení houslisty, který – se zkříženýma nohama – vypadal, jako by si udělal pohodlí při účinkování v nějakém kavárenském ansámblu. Také klavír zněl zvláštně: jako by Adrian Oetiker vnímal svůj part jako pouhý doprovod a ne jako plnohodnotný hlas. Nástroj byl navíc povětšinou v nižší dynamice záhadně přitlumený, zatímco ve forte zněl hluše a ploše. Zvuk celého tria vůbec byl často poměrně matný, rozostřený a neurčitý, zajímavě nasvětlených detailů zaznělo během koncertu pramálo.

Větší zájem vzbudily pouze poslední věty všech tří kompozic, které hrálo Feininger Trio v závratných tempech, ale i tato rychlá tempa působila dojmem, jako by interpreti chtěli mít své vystoupení brzy za sebou. Kromě rychlého tempa finálních vět jsem nakonec ještě ocenil pár velmi hezky a citlivě zahraných lyrických partií (ve 2. větě Sukova Tria a především v 1. větě Smetanova Tria) a několik pasáží s krásně modelovaným dlouhým crescendem. Krátce – Feininger Trio odvedlo standardní výkon bez „přidané hodnoty“. Když ovšem spustilo přídavek – Scherzo z Brahmsova Klavírního tria C dur op. 87, stal se zázrak: interpreti ožili, dokonce i houslista si sedl rovně, a hráli s takovým švihem a zaujetím, jaké jsem po celý večer nezažil. Jak jsem se později dočetl, nastudovalo Feininger Trio kompletní Brahmsova klavírní tria pro letošní koncertní sezonu. A tak jsem jen zalitoval, že místo rutinního provedení českých trií nepředvedli umělci na Pražském jaru svého čerstvého a svěžího Brahmse.

Sdílet článek: