úterý, 20. květen 2003

Favoritka po 113 letech

Napsal(a) 

Třetí premiérou letošní sezony ve Státní opeře byla 17. 2. v současnosti sporadicky uváděná a přitom hudebně krásná a dramaticky působivá Donizettiho La Favorite z roku 1840, uvedená v původním francouzském znění. Titul se na scéně Státní (tehdy Dvorní) opery objevil po 113 letech! Libretisté A. Royer a G. Vaez zpracovali své původní drama nazvané L'ange de Nisida (Anděl z Nisidy) za výrazné splupráce slavného dramatika EugÉna Scribea. Romanticky tragický příběh nešťastné lásky mladičkého novice Fernanda a metresy kastilského krále Leonory di Guzman je zasazen do Španělska poloviny 14. století. Jde o jevištně působivé velké čtyřaktové hudební drama fracouzské velké opery. Donizettiho brilantně prokomponovaná partitura se vyznačuje poutavou melodikou, krásnými áriemi, pozoruhodnými duety a ansámbly a především strhujícím závěrečným finálem. Titulní postava Leonory klade na mezzosopranistku vysoké nároky.

Vídeňská inscenace známého režiséra Johna Dewa operu, jak je dnes bohužel obvyklé, razantně aktualizovala a bez hlubšího opodstatnění a zcela samoúčelně časově posunula někam do poloviny 20. století. Tragický, ale ne příliš věrohodný a dobově poplatný příběh podává v příkrém rozporu s hudbou jako rádoby vtipnou, přitom však místy až trapně křečovitou a plytkou story ze života rozmařilé společenské smetánky. Třeba ve druhém dějství se na jevišti místo středověkého nevěstince objeví letištní luxusní salónek pro V.I.P. Scéně jinak dominuje vysoká zeď s mohutnými kříži. Scénografovi Thomasi Gruberovi přitom nelze upřít smysl pro originalitu, uměleckou stylizaci a prostorové vidění. Násilně a nekoordinovaně působí režisérovy extravagance prezentovat některé postavy (proti záměrům tvůrců opery) jako komické figury (král Alfonso). Celkově působí Dewova inscenace sterilně chladným, nevěrohodným a stylově roztříštěným dojmem bez žádoucího a v partituře obsaženého napětí. Premiérové publikum režijní výklad ostře odmítlo a autora problematické režie při děkovačce hlasitě vybučelo.

Hudebně operu s rutinou nastudoval osvědčený Fabio Luisi . Partituru prezentoval s důrazem na vroucí kantabilnost. Místy však nasadil až příliš pomalá tempa. Titulní hrdinku Leonoru ztělesnila vynikající litevská dramatická pěvkyně Violeta Urmana , která již ve Vídni excelovala jako famózní představitelka hrdinek Wagnerových oper a jako Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi . Ač byla při premiéře anoncována její indispozice, na jejím výkonu to nebylo vůbec znát. (O takové indispozici by mohly některé pěvkyně jen snít.) V exponované úloze vytvořila vskutku strhující a po všech stránkách dokonalou kreaci. Excelentní výkon podal rovněž barytonista Carlos Alvarez jako suverénní král Alfonso, a to navzdory pochybnému režijnímu vedení. Věkově zralý tenorista Giuseppe Sabbatini jako novic Fernand disponuje poněkud slabším a nevýrazným, přesto pěkně zabarveným a technicky dobře vedeným hlasem. Jeho výkon však byl poněkud matný. Basista Giacomo Prestia upoutal přes jistou forzi svým sonorním hlasem jako důstojný převor Baltazar. V roli důstojníka Dona Gaspara podal solidní výkon zkušený tenorista John Dickie a příjemným objevem byla mladá a svítivým sopránem disponující Genia Kühmeier (Leonořina přítelkyně Ines). Na rozdíl od režiséra odměnilo publikum sólisty a dirigenta vřelými ovacemi.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.