V neděli 21. května proběhl v pražském Rudolfinu další ze stěžejních koncertů MHF Pražské jaro. Rezidenční umělec letošního festivalu, francouzský violista Antoine Tamestit (mimochodem letos i ve funkci předsedy poroty prvního ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oboru viola) při svém posledním ze svých tří koncertních vystoupení tentokrát spojil své výjimečné umění s německou houslovou virtuoskou Isabelle Faust, s níž tvoří již několik let ustálené duo. Nedělní koncert těchto dvou hvězd současného interpretačního nebe z děl Monsieura de Sainte-Colombe, W. A. Mozarta, G. Kurtága a B. Martinů byl skutečně netradičním a výjimečným komorním zážitkem.
Již z programové nabídky koncertu bylo patrné, že se bude jednat o neobyčejnou hudební událost, a to nejen díky skvostným protagonistům večera, ale i z důvodů velmi netradiční až intimně laděné dramaturgie. Dua pro housle a violu v celovečerním programu slibovala svou koncepcí zážitek, který je pro pražské publikum velmi ojedinělý. Ke své výjimečnosti nemalou měrou přispěl i fakt, že nám oba špičkoví umělci svého oboru dopřáli vychutnat si lahodný i mocný zvuk obou nástrojů z dílny legendárního italského houslaře Antonia Stradivariho. Jeho nástroje se řadí kvalitou zvukovou i estetickou k tomu nejlepšímu, co bylo v houslařském umění doposud vytvořeno.
Hned v úvodní skladbě Monsieura de Sainte-Colombe Concert à deux violes esgales XLI „Le retour“ (původně komponované pro dvě violy da gamba a provedené ve vlastní úpravě umělců pro housle a violu) mě zaujala kombinace užití barokního smyčce s „moderním“ nástrojem. Jakkoli nejsem příznivcem tohoto spojení, neboť moderní a barokní nástroj má každý svá odlišná konstrukční specifika (střevové struny, jiný basový trámec ad.), bylo tím dosaženo příjemného efektu jemnějšího zvuku u obou nástrojů. V jejich podání jsme se dočkali hudebně velmi zdařilé, nápadité hry, která byla stylisticky blízká historicky poučené interpretaci. Nicméně jsem se neubránil přání poslechnout si dílo i v originálním obsazení pro dvě violy da gamba. Jejich lahodný a temnější témbr by jistě poodkryl i jiná zvuková tajemství, která nám úpravou pro housle a violu zůstala poněkud utajena.
Následovalo Duo pro housle a violu B dur, KV 424 z geniálního pera W. A. Mozarta, které se na koncertech neuvádí často. Snad i proto, že klade velmi vysoké interpretační, a na svou dobu až virtuózní nároky. Umělci se s jejich provedením vyrovnali znamenitě a dílo tak zaznělo ve své plné kráse. Jejich interpretační styl – např. velmi úsporná práce s vibratem a až puristická čistota tvořených tónů – jako by přirozeně navazoval na předchozí skladby z období baroka. Byl to skutečně „Mozart“, velmi osobitý, plný ve zvuku díky hře s moderním smyčcem. Isabelle Faust i Antoine Tamestit zde otevřeli prostor skvělému dialogu, využili každou příležitost si „zamuzicírovat“, podtrhli ty nejniternější a nejzajímavější detaily kompozice a doslova nám vyprávěli příběh. Jedinečné provedení podtrhly hudebně, a především technicky do detailu vypracované náročné variace, kde oba umělci předvedli dokonale umění ovládat své nástroje.
Následná Kurtágova velmi výstižná miniatura Přísně osobní dopis pro Andráse Szöllösyho k jeho osmdesátinám potvrdila nejen Kurtágovo mistrovství, nýbrž i schopnost obou interpretů dosáhnout velkého efektu i při stručném a krátkém obsahu. Sólisté zde naplno uplatnili své skvělé výrazové kvality a hudební zralost. Interpretace takto fragmentární hudby vyžaduje vyzrálého uměleckého ducha, neboť zdánlivě jednoduchá skladba by mohla pro svou stručnou triviálnost sklouznout do obsahové prázdnoty či samoúčelnosti.
Stěžejní dílo večera, a věřím, že i cíleným záměrem umělců, bylo uvedení dua Tři madrigaly H.313 poličského rodáka Bohuslava Martinů, který velkou část svého tvůrčího života prožil i ve Francii. Duo Tři madrigaly pro housle a violu Bohuslav Martinů napsal začátkem roku 1947 za svého pobytu v Americe. Pro mě bylo toto dílo v podání Isabelle Faust a Antoine Tamestita skutečným vrcholem první části koncertu. Oba interpreti zde předvedli neuvěřitelnou škálu zvukových barev, dynamických odstínů od téměř neslyšného pianissima až po plný „varhanní“ zvuk ve třetí části. Plnými doušky si vychutnali záludné rytmické hrátky typické pro hudební jazyk Martinů, vystihli kulminaci celého díla a předvedli zde hudební dialog na nejvyšší umělecké úrovni. Velmi mě zaujala pomalá druhá věta, ve svém příjemném tempu měla svou dokonalou integritu až do samého konce. Překvapivě ale i v hudbě Martinů bylo patrné úsporné užívání vibrata tak jako v úvodní barokní skladbě a snaha docílit krásy tónu spíše jeho tvořením pravou rukou smyčcem spíše než samotným vibratem přímo na struně. V každém případě se jednalo o strhující finále první poloviny koncertu.
Jako logické a duchaplné doplnění dramaturgie večera vnímám „sendvičově“ proloženou koncepci z děl u nás ne příliš známého francouzského barokního skladatele a hráče na violu da gamba Monsieur de Sainte-Colombe (1640–1700) v přímém kontrastu se skladbami významného, v Rumunsku narozeného maďarského skladatele György Kurtága (*1926). Výběrem čtyř fragmentů G. Kurtága a dobově kontrastní hudbou M. de Sainte-Colombe byl tak vhodně i originálně propojen celý programový koncept.
Právě hudba Monsieura de Sainte-Colombe otevřela svými lahodnými tóny baroka i druhou část večera. Umělci zde rozezněli své stradivárky v nádherných harmoniích do skvělé rezonance i díky dokonalé a všudy přítomné precizní intonaci. Každá taneční věta přirozeně dýchala ve svém charakteru a bylo úžasné sledovat, jak pracují s časem. To se projevilo i v dech beroucím přímém propojení do jedné z dalších Kurtágových miniatur plynulým a přirozeným prolnutím do jiné transcendentální, až ezoterické dimenze. Sotva slyšitelná pianissima obou nástrojů zabarvená kovovou sordinou dokonale splynula v jeden harmonický celek a bezezbytku naplnila svůj hudební obsah.
Závěrečné Mozartovo Duo G dur KV 423 bylo po meditativních vsuvkách Kurtágových miniatur velmi šťastnou dramaturgickou volbou. Perfektní frázování, dokonalé vedení hlasů, energicky nabitý hudební dialog a temperament daly vyniknout dílu přesně tak, jak si zaslouží. Vylehčený Mozart, oproštěný od nánosů letitých provedení. Jako by až místy přílišná úspornost vibrata byl cílený vyjadřovací prvek či určitým leitmotivem celého večera. Byl to umělecký záměr k propojení všech děl napříč stoletími nebo nový trend očistného pojetí hudby klasicismu? Ať už to je jakkoli, nadšené publikum Velkého sálu Rudolfina poděkovalo (někteří i ve stoje a během koncertu ne vždy ve vhodný okamžik) hostujícím umělcům za skvělý a neobyčejný hudební zážitek velmi bohatým potleskem. Byl to večer skutečných hvězd současného interpretačního nebe. To si uvědomovalo nejen hudbymilovné publikum, ale také poměrně velký počet našich předních hudebníků, především mých kolegů, které bylo možné v sále při soustředěném poslechu s potěšením zahlédnout. Faust & Tamestit jistě v mnohém inspirovali i naše nejlepší hráče.
