Faust Quartett na Euroartu

Dramaturgicky stále přitažlivější koncerty festivalu Euroart, pořádané pravidelně v polovině měsíce v Lichtenštejnském paláci, mají čím dál více publika, až sál tak říkajíc „praská ve švech“. Posluchači si léty ověřili, že zdejší koncerty přivádějí na pódium téměř bez výpadku vždy dobré muzikanty z nejrůznějších koutů světa, kteří hrají s entusiasmem na ustálené velmi dobré úrovni a že na koncertě uslyší alespoň jednu „novou“, tedy málo známou skladbu; nemalou pozitivní roli na všech koncertech plní připojená charitativní akce, stejně jako závěrem příjemné „pozvání na sklenku“ v atraktivních prostorách paláce a ustálená atmosféra lidí, kteří se ve všem všudy (chováním, oblečením, nadšením) netají, že na tyto koncerty rádi chodí – touží se setkat s uměním i s přáteli. Uvážíme-li, že k tomuto koncertnímu sálu není ideálně dostupné spojení ani metrem a ani tu není snadné parkování, pak nad tímto zvyšujícím zájmem obecenstva stojí za to se zamyslet. To, co láká publikum, je pravděpodobně setrvalá kvalita – i vybíravý návštěvník může s sebou bez obav vzít hudebně náročného společníka téměř s jistotou, že si oba přijdou na své.

Nejinak tomu bylo na koncertě 16. ledna, kdy vystoupil německý Faust Quartett, smyčcový soubor mladých, nadaných a vervních hráček, s netradičním programem: J. C. de Arriaga (Kvartet č. 1 d moll ), G. Kurtag: 12 mikroludií a J. S. Svendson (Smyčcový oktet A dur op. 3 ). Pokud na úvodním Arriegově kvartetu z počátku 19. století upoutávala zvuková křehkost a hráčská lehkost, tedy ve výsledku příjemně znějící subtilnost staré hudby, vycházela Kurtágova Microludia jako pravý opak – formy, stylu, zvuku; hudba o sto padesát let novější a výrazně extravagantní. Kratičkých dvanáct hudebních „doteků“ dávalo čtyřem smyčcovým nástrojům možnost vystřídat ztvárnění lehkosti, drsnosti, rychlosti, pomalosti a nejrůznějších technických hráčských fines, aniž by to působilo neadekvátně či „jen“ jako hra. Zde se interpretky projevily vpravdě jako tvůrkyně, protože v krátkém rozsahu ztvárnit cosi jako „dojem“ (jak by mohl nejpravděpodobněji znít „obsah“ mikroludií), bylo velmi nesnadné – a jim se to zdařilo. V druhé půli večera přisedli k dámám členové Stamicova kvarteta, aby spolu s nimi zahráli romantický a u nás málo známý oktet norského skladatele Johana Severinga Svendsena. Již vstupní monumentální unisono (které v poslední větě zazní v reminiscenci) dalo tušit, že rozlehlá skladba bude znít romanticky rozvolněnými melodiemi, rozezpívanými ve všech nástrojích a dávajícími jim sólistický prostor. Allegro sostenuto třetí věty potvrdilo, že tato nehraná skladba má dnešnímu posluchači co říct. Závěrečná zvukově široce pojatá věta ve velmi dobré souhře dvou kvartetních souborů jen utvrdila obohacující přínos koncertu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější