Vysloví-li se kdekoliv trojhláskové zaklínadlo OAE, vybaví se každému, kdo má blízko k historicky poučené interpretaci starší hudby nejdřív ze všeho jméno, které se za ním skrývá (Orchestra of the Age of Enlightenment – Orchestr doby osvícenství). Vzápětí nato se vynoří představa dokonale sehraného tělesa, které je převážně sestaveno ze špičkových sólových a komorních hráčů na dobové nástroje. Ke dlouholetým koncertním mistrům OAE kupříkladu patří i jedna z nejvýznamnějších barokních houslistek naší doby, Catherine Mackintosh (která s orchestrem v Praze nevystoupila; aktuální seznam členů orchestru v programové brožuře bohužel chyběl). Charakteristické pro OAE je, že orchestr kolektivně rozhoduje o svém managementu i dramaturgii, spolupracuje s vynikajícími sólisty a dirigenty (mimo jiné Charles Mackerras a Simon Rattle), podílí se na operních představeních prestižního festivalu v jihoanglickém Glyndebourne, nesází na „osvědčený“ repertoár, ale hledá skladby, které by mohly být pro publikum něčím nové i překvapivé (v posledních letech mezi nimi byla i Voříškova Symfonie D dur ). Přivézt OAE do Prahy se za více než dvacet let jeho existence nepokusilo ani Pražské jaro, ani žádný jiný z „velkých“ českých festivalů; jeho prvním hostováním otevřely svůj dvanáctý ročník letošní Struny podzimu (Stavovské divadlo, 23. 9.). Orchestr se v Praze představil výběrem z předeher, baletní hudby a árií z Händlova Acise a Galatey , jeho oratorií Mesiáš, Semele, Jephta a Alexandrova slavnost , opery Ariodante a concerti grossi, které se v době svého vzniku hrávaly o přestávkách mezi jednotlivými díly oratorií; jako přídavek zaznělo proslulé Ombra mai fu z opery Xerxes . Sólistou večera byl britský tenorista Ian Bostridge, který si před časem získal znamenitou pověst jako interpret Janáčkova Zápisníku zmizelého. Bostridge je ideálním reprezentantem současného britského pěveckého interpretačního stylu – jeho měkký, příjemně znějící hlas se díky podpoře menšího, zvukově transparentního orchestru přenáší přes technické záludnosti barokní tvorby lehce a bez forze, spíš jako by ho ovládal kultivovaný recitátor, zdrženlivý v projevu a zároveň schopný vyjádřit veškeré významové nuance textu, než právě operní zpěvák. Jasný, čistý zvuk orchestru, který od cembala řídil Steven Devine a jeho podivuhodně lehké frázování vzbuzovaly dojem oparu, vznášejícího se nad přívětivou krajinou, zalitou severským sluncem. Svůj podíl na tomto dojmu přirozeně měla i Händlova tvorba, která nezapře inspiraci dílem největšího anglického skladatele, Henry Purcella. Můžeme jen doufat, že toto setkání s OAE nebylo poslední, a že bude možné si v dohledné době v jeho provedení živě poslechnout i klasický a romantický repertoár. Pražské publikum by si podobné koncerty rozhodně zasloužilo častěji (London Classical Players vystoupili v Praze se Smetanovou Mou vlastí v roce 1996; Orchestre Revolutionnaire et Romantique, jehož uměleckým vedoucím je John Elliot Gardiner, pro nás až na několik málo nahrávek prozatím zůstává velkou neznámou).
