pondělí, 5. listopad 2007

Fascinující zahájení Strun podzimu

Napsal(a) 

Fascinující zahájení Strun podzimu Fascinující zahájení Strun podzimu

Vysloví-li se kdekoliv trojhláskové zaklínadlo OAE, vybaví se každému, kdo má blízko k historicky poučené interpretaci starší hudby nejdřív ze všeho jméno, které se za ním skrývá (Orchestra of the Age of Enlightenment - Orchestr doby osvícenství). Vzápětí nato se vynoří představa dokonale sehraného tělesa, které je převážně sestaveno ze špičkových sólových a komorních hráčů na dobové nástroje. Ke dlouholetým koncertním mistrům OAE kupříkladu patří i jedna z nejvýznamnějších barokních houslistek naší doby, Catherine Mackintosh (která s orchestrem v Praze nevystoupila; aktuální seznam členů orchestru v programové brožuře bohužel chyběl). Charakteristické pro OAE je, že orchestr kolektivně rozhoduje o svém managementu i dramaturgii, spolupracuje s vynikajícími sólisty a dirigenty (mimo jiné Charles Mackerras a Simon Rattle), podílí se na operních představeních prestižního festivalu v jihoanglickém Glyndebourne, nesází na "osvědčený" repertoár, ale hledá skladby, které by mohly být pro publikum něčím nové i překvapivé (v posledních letech mezi nimi byla i Voříškova Symfonie D dur ). Přivézt OAE do Prahy se za více než dvacet let jeho existence nepokusilo ani Pražské jaro, ani žádný jiný z "velkých" českých festivalů; jeho prvním hostováním otevřely svůj dvanáctý ročník letošní Struny podzimu (Stavovské divadlo, 23. 9.). Orchestr se v Praze představil výběrem z předeher, baletní hudby a árií z Händlova Acise a Galatey , jeho oratorií Mesiáš, Semele, Jephta a Alexandrova slavnost , opery Ariodante a concerti grossi, které se v době svého vzniku hrávaly o přestávkách mezi jednotlivými díly oratorií; jako přídavek zaznělo proslulé Ombra mai fu z opery Xerxes . Sólistou večera byl britský tenorista Ian Bostridge, který si před časem získal znamenitou pověst jako interpret Janáčkova Zápisníku zmizelého. Bostridge je ideálním reprezentantem současného britského pěveckého interpretačního stylu - jeho měkký, příjemně znějící hlas se díky podpoře menšího, zvukově transparentního orchestru přenáší přes technické záludnosti barokní tvorby lehce a bez forze, spíš jako by ho ovládal kultivovaný recitátor, zdrženlivý v projevu a zároveň schopný vyjádřit veškeré významové nuance textu, než právě operní zpěvák. Jasný, čistý zvuk orchestru, který od cembala řídil Steven Devine a jeho podivuhodně lehké frázování vzbuzovaly dojem oparu, vznášejícího se nad přívětivou krajinou, zalitou severským sluncem. Svůj podíl na tomto dojmu přirozeně měla i Händlova tvorba, která nezapře inspiraci dílem největšího anglického skladatele, Henry Purcella. Můžeme jen doufat, že toto setkání s OAE nebylo poslední, a že bude možné si v dohledné době v jeho provedení živě poslechnout i klasický a romantický repertoár. Pražské publikum by si podobné koncerty rozhodně zasloužilo častěji (London Classical Players vystoupili v Praze se Smetanovou Mou vlastí v roce 1996; Orchestre Revolutionnaire et Romantique, jehož uměleckým vedoucím je John Elliot Gardiner, pro nás až na několik málo nahrávek prozatím zůstává velkou neznámou).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.