úterý, 13. prosinec 2011

Fascinující gejzír houslového umění

Napsal(a) 

Fascinující gejzír houslového umění, foto Petra Hajská/Struny podzimu Fascinující gejzír houslového uměnífoto: Petra Hajská/Struny podzimu

Magický prostor Pražské křižovatky se večer 3. října rozezněl uměním málokdy slyšených úžasně rozevřených dimenzí sólových houslí. V rámci festivalu Struny podzimu představil Thomas Zehetmair (1961) ojedinělý a mimořádně náročný program – tři sólové sonáty Eugéna Ysaÿe a výběr třinácti ze 24 Capriccios Nicoly Paganiniho. Všechna tato díla jsou doslova utkána z nejsložitějších virtuózních prvků houslové techniky, a i na úrovni světové extratřídy si málokdo troufne k pokoušení tak masivní dávky všemožných rizik. Pro Zehetmaira však tato rizika zjevně neexistují. Po chvíli i posluchač si je neuvědomuje a uchvácen proudem houslistovy hudební imaginace, gejzíry vrcholné virtuozity vnímá jen jako čistě výrazový prostředek, sloužící se snadností nejprostších not pro tlumočení výlučně hudebního sdělení.Skromně působící a introvertně soustředěný umělec svou virtuozitu žádnými okázalými gesty nijak neprodává a zřetelně ji podřizuje duchu vnitřního poselství skladby. Kouzla houslové hry otevřela čtyřvětá Sonáta pro sólové housle a moll č. 2 Eugéna Ysaÿe. Belgický houslista, žák Wieniawského a Vieuxtempse, byl jedním z těch, kteří hledali a nacházeli další hranice nástrojových a interpretačních možností. Celkem šest sólových Sonát op. 27 (1923 – 1924) je inspirováno jak formou Bachových sólových Sonát a Partit, tak virtuozitou Paganiniho Capriccií. Geniálním propojením jejich vlastností otevřel Ysaÿe houslistům další prostor pro do té doby neslyšené tóny a obrazy. Například v notaci sonát zavedl znaky pro vyšší či nižší intonaci tónu (vlastně čtvrttóny), jejichž provedení výrazně umocňuje barevnost a harmonické napětí daného hudebního momentu. Druhá sonáta je věnována houslistovi J. Thibaudovi. První věta (Prelude. Obsession. Poco vivace) je uvedena citací tématu Preludia z Bachovy sólové Partity E dur, jehož volné zpracování se objevuje i dále. V druhé větě (Malincolia. Poco lento) ve frygické e moll zaznělo neuvěřitelné ppp téměř nehybným smyčcem, což stejně jako ve větě třetí (Sarabande. Danse des ombres) spolu s dalšími prvky hry svědčí o výjimečně dokonalém ovládání techniky pravé ruky a absolutní celkové fyzické i psychické uvolněnosti. Závěrečná věta (Les furies. Allegro furioso) dostála svému názvu a jiskřila virtuózně ďábelským rejem rozjařených furií. Jednovětá sólová Sonáta d moll č. 3 „Ballade“ je asi nejznámější i nejhranější a její duch se blíží světu chopinovské baladičnosti. Dedikována je dalšímu z Ysaÿových současníků, houslistovi G. Enescu. Zehetmair ji rozezněl ve volnějším tempu, než je obvyklé, aby neustále stupňovaným napětím ji posléze vygradoval do laviny dramatického vyvrcholení téměř v duchu závěru Janáčkova „tolstojovského“ kvarteta. Sonáta G dur č. 5 „L’aurore“ je ve své úvodní větě ze všech nejsnivější a nejpoetičtější. Začíná dlouhým dvojzvukem kvint prázdných strun G a D a celé její pokračování vyvolává, zvláště v této interpretaci, impresionisticky barevný obraz zrodu a vzestupu slunečního úsvitu (L’aurore. Lento assai) . Navazující druhá věta (Danse rustique. Allegro giocoso molto moderato) je virtuózní transformací jadrně lidového tanečního motivu, jenž vystřídán ve střední části hravě odlehčeným intermezzem se vrací v závěru smrští finálních pasáží. Zehetmair zachází s agogikou i tempem se značnou, téměř improvizační volností. Ta však působí přirozeně, se sugestivní přesvědčivostí, a myslím si, že odpovídá více než jiný způsob původnímu záměru skladatele. Zehetmairova dokonalá technika je neuvěřitelně lehká a samozřejmá, a vzácné mikroskopické nepřesnosti jsou nesporně jen náhodným důsledkem bezvýhradného soustředění se na hudební obsah – vypadá to, že složité technické krkolomnosti vnímá podobně jako jiní složitost kroků na procházce parkem. Ani časem rozladěné kvinty (střevových?) strun nijak neovlivnily precizní intonaci nejsložitějších dvojhmatů a akordů. Soubor 24 Capriccií dvacetiletého Nicoly Paganiniho je esencí dosud nepřekonaných možností houslové techniky. Dovršuje novátorské hledání hranic, započaté plejádou geniálních představitelů italské houslové školy (Jména Corelli, Tartini, Locatelli, Geminiani, Vivaldi, Nardini, Campagnoli, Viotti a další jsou spolu s vrcholnými konstrukcemi italských houslařů základními kameny stavby Paganiniho zázraku.) Ve stylu počínajícího romantismu lze říct, že pod trním technických složitostí capriccií se skrývají květy nevšední hudební fantazie. Zehetmair s lehkostí motýlích křídel jiskřivě rozevlál barvy třinácti č. 1, 2, 3, 6, 9, 10, 15, 16, 17, 20, 21, 22, a nejznámější 24. Všechna capriccia na sebe přirozeně a téměř bez pomlky navazovala, čímž představila překvapivou suitu nálad jakoby jedné ucelené skladby. Zehetmair si s každým číslem lehce pohrává, některá (9, 16, 17, 24) podobně jako kdysi Váša Příhoda doplňuje vlastními dodatečnými technickými kouzly. Podobně používá (s velkým vkusem) i glissandové skoky do vyšších poloh. Vytrvale aplaudujícímu publiku se na závěr odměnil bizarně groteskní miniaturou soudobého autora – Souvenir de Newcastle od Heinze Holligera. Osobnost Thomase Zehetmaira jako by vyzařovala auru a charisma jediho ze Spielbergovy ságy, místo světelného meče však stejně mistrně třímá smyčec. Měl jsem štěstí slyšet mnohé skvělé světově proslulé houslisty s podobně náročným programem. Žádný na mne dosud hloubkou a pravdivostí umělecké výpovědi nezapůsobil tak silně a přesvědčivě jako halucinogenní tóny tohoto útlého Rakušana.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.