Fabio Biondi & Europa Galante – bezchybná tečka za podařeným festivalem

Závěrečný galakoncert šestého ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu přivedl v sobotu 16. října do sálu valtické zámecké jízdárny jednu z největších osobností současné historicky poučené interpretace – houslistu a dirigenta Fabia Biondiho, který se svým ansámblem Europa Galante při této příležitosti vůbec poprvé vystoupil v České republice. V průběhu večera se představil také italský fagotista Sergio Azzolini.

Letošní festivalový ročník byl v celé své šíři věnován odkazu Antonia Vivaldiho, jehož 280 let od úmrtí dalo vzniknout programu, který představil nejen skladatelovy árie či sonáty, ale i koncerty a operu. Vybrané houslové koncerty z takzvané Collaltovské sbírky – souboru hudebnin prodaných za dvanáct maďarských dukátů hraběti Tommasu Vinciguerrovi, hraběti z Collalta e San Salvatore – okořeněné o operní předehry a Koncert pro fagot g moll se staly náplní posledního festivalového večera.

Program zahájila sinfonia z Dorilla in Tempe RV 709 – první Vivaldiho opery, ve které se objevila mezzosopranistka, skladatelova blízká přítelkyně a později slavná operní diva Anna Girò. Operní předehra již z kraje večera odhalila, jakým směrem se interpretace Fabia Biondiho i orchestru Europa Galante bude ubírat: citlivá práce s dynamikou, výrazová pestrost a výtečné frázování se měly stát standardem závěrečného koncertu Lednicko-valtického hudebního festivalu. Tento předpoklad se záhy potvrdil v následujícím Houslovém koncertu C dur RV 189. První a relativně krátká věta Larghetto by sice teoreticky měla mít pomalý charakter, avšak první i druhé housle mají prakticky po celou dobu první části rychlé sjezdy a figurace ve dvaatřicetinových notách.

, foto Pavel Kristián ml.

Ansámbl Europa Galante se mohl pochlubit absolutní čistotou a jasností tónu, stejně jako dynamicky vyváženým zvukem, ve kterém vynikly prakticky všechny nástroje orchestru. Ve druhé větě Allegro non molto e pianissimo se poprvé naplno projevil Biondiho cit pro výstavbu melodické fráze, stejně jako zde vynikla barvitost a bohatá výrazovost jeho tónu. Houslista má maximální kontrolu nad smyčcem a s její pomocí je schopen dodat – obzvláště v pomalejších částech – každému tónu jedinečnost. Celkově byl jeho projev natolik pestrý a proměnlivý, že spíše než hudbu připomínala jeho interpretace vyprávění se všemi pomlkami, poklesy hlasu a změnami tempa řeči, které jsou tolik přirozené pro mluvu, ale již méně pro hudební interpretaci. Biondiho hra ani v nejmenším nepostrádala technickou finesu, ale ono pomyslné „gró“ houslistova nastudování leželo bezesporu v samotném hudebním sdělení a v maximální citovosti, která prostupovala každým jeho sólovým výstupem, a to nejen v Houslovém koncertu C dur, ale také ve všech následujících Vivaldiho skladbách.

Durovou tonalitu houslového koncertu vystřídala mollová v jediné „nehouslové“ skladbě večera, kterou se stal Koncert pro fagot g moll RV 496 v provedení Sergia Azzoliniho. Fagotový part klade na interpreta nebývalé nároky – množství rychlých figurací, akordických rozkladů a melodických skoků předurčuje toto dílo k provedení pouze skutečnému mistrovi tohoto nástroje. Azzolini jako by si náročnosti skladby ani nepovšimnul – jeho staccata byla jasná a lehká, precizně vyartikulované byly také jeho běhy. Opomenout nelze ani nápadité frázování především v lyričtějších částech koncertu. Orchestr dokázal sólistu výtečně podpořit nejen jemnou prací s dynamikou, ale také například vhodně zvolenými tempovými změnami, které akcentovaly vybraná místa.

Sergio Azzolini, foto Pavel Kristián ml.

Po fagotovém koncertu se o slovo opět přihlásily ryze houslové skladby – následoval Houslový koncert F dur RV 286 a po přestávce ještě předehra k opeře Bajazet RV 703 (někdy uváděna také pod názvem Tamerlano) s výbornou žesťovou sekcí, Houslový koncert B dur RV 371 s příkladnou dynamikou a výrazově dle mého nejbohatším Larghettem, a nakonec Houslový koncert h moll RV 390 s ráznými změnami nálad a exponovanou theorbou. Otevřeně přiznávám, že ani kdybych se opravdu snažil, nepodařilo by se mi najít jedinou věc, kterou bych mohl maestrovi či jeho ansámblu vytknout. I proto si jen stěží dovedu představit lepší zakončení festivalu, který si předsevzal představit českému publiku nejen Vivaldiho dílo v jeho nebývalé šíři – která se pravděpodobně ještě mnoho let nebude mít s čím srovnávat – ale také přivést k nám výrazné osobnosti současné „staré hudby“, z nichž někteří navštívili Českou republiku vůbec poprvé.

Biondiho večer udělal sladkou tečku za sérií koncertů, výstavou, doprovodným programem pro děti a dvěma přednáškami. Udělal tečku za festivalem, který odstartovala další hvězda světového formátu – kontratenorista Jakub Józef Orliński, který stejně jako Biondi zažil na festivalu svoji českou premiéru. O to obdivuhodnější je, že se toto všechno podařilo festivalu, který před pár dny ukončil svůj teprve šestý ročník. Inu, vypadá to, že mířit ke hvězdám se vyplácí a že i relativně mladý festival, je-li veden cílevědomě a s jasnou vizí, může překonat nejen sám sebe a své předchozí ročníky, ale i mnohé jiné a mnohem „zasloužilejší“ hudební festivaly. Nezbývá než se těšit, co všechno přinese festival v následujících letech. Něco mi říká, že se bude nač těšit.

Sdílet článek: