Antonín Rejcha vydal v roce 1805 zmíněných 36 fug „podle nového systému“ a zároveň teoretickou práci O novém systému fugy . Nejednalo se tedy o žádný „úlet“, ale o pečlivě promyšlený čin skladatele. Rejcha si na fugách prozkoušel všemožná i nemožná oživení této jinak přísné formy, a to v rovině tóninových vztahů, formální (charakter fantazie, toccaty, ronda) a metrické (kombinace například 3/8 a 2/8 taktu), někdy využil témata jiných autorů (Haydn, Mozart, Frescobaldi, Händel). Komplet fug představil Tůma na kopii kladívkového klavíru, kterou postavil podle vídeňského vzoru z roku 1806 Paul McNulty. Nástroj má na rozdíl od moderních typů užší mensuru kláves, je opatřen dvěma kolenáči s funkcí pravého a levého pedálu, jeho korpus je celý dřevěný. Zvuk klavíru je jemný, intimní, ale velmi nosný, nástroj rezonuje skutečně celý, „od hlavy až k patě“.
Oba večery lze dle mého názoru považovat z dramaturgického i interpretačního hlediska za vrcholné okamžiky celého festivalu. Tůma (první večer v indispozici, která se ovšem na hře nijak neodrazila!) představoval a „vystavoval“ fugy jako věci znalý a nadšený průvodce. Díla provedl s maximálním zaujetím, koncentrací, muzikantským zápalem, v té nejvyšší kvalitě: precizní artikulace (žádné vynášení hlavního tématu a „šumění“ kontrapunktujících hlasů), brilantní technika, odlišení charakterů, tektonické dýchání. První, stran posluchačů možná poněkud nejistě očekávaný, večer (představa poslechu 19 fug, navíc experimentálních, mohla přece jen poněkud děsit), byl jistě průlomem, druhý, výrazně lépe navštívenější, už byl jen předpokládanou lahůdkou. Přídavky v podobě Mendelssohnových Písní beze slov jako by naznačovaly směr dalšího tůmovského projektu. Inu, komu se nelení…
