EuroArt Praha a Bennewitzovo kvarteto

Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer , Štěpán Ježek , Jiří Pinkas , Štěpán Doležal ) jsem si s velkou chutí poslechl již na jejich říjnovém rudolfinském koncertě. Nyní jsem znovu měl příležitost v sále Martinů AMU. V rámci Festivalu EuroArt Praha představil 12. listopadu tento mladý, ale stále zajímavější soubor tři díla. Dvě z nich jsou již natolik známá z provedení špičkových světových kvartet, že každé další provedení je posluchačem porovnáváno s jejich pojetím, dokonalostí i účinkem. To je dnes samozřejmě velké riziko všech interpretů, publiku navíc zmlsanému digitální dokonalostí nahrávek je velmi těžké se zavděčit něčím osobitým a současně přesvědčivě zajímavým. Bennewitzovu kvartetu se to však daří. Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ (Andante-Adagio-Moderato-Allegro ) Leoše Janáčka (1854-1928) je vášnivě dramatickou zpovědí lásky a citu. Jejich ztvárnění bylo natolik neobvyklé, že sršatou partituru dlouho zjemňovali a učesávali do salónnějších podob. Janáček se provedení nedožil, premiéru uskutečnilo po jeho smrti České kvarteto. Až relativně nedávno (především díky M. Škampy) byla partitura zrekonstruována dle původních Janáčkových zápisů. Bennewitzovým kvartetem také byla v tomto duchu skvěle vystavěná a plála se záviděníhodnou barevností, plná mladistvého „drive“, naléhavosti i něhy.

Viktor Ullmann (1898-1944) patří podobně jako napříkklad Erwin Schulhoff či Rudolf Karel  mezi talenty, které zavraždili němečtí nacisté. Velká část jeho díla se ztratila, a teprve nedávno (1990) se z něj znovu něco objevilo. Smyčcový kvartet č. 3 op. 46 je jediný, který se ze tří Ullmannových kvartet zachoval. Jeho tři věty (Allegro moderato.Presto.Scherzo.Trio – Largo – Rondo.Finale ) navazují na sebe „attaca“ a činí tak z díla souvislý celek. Kompozice je velmi promyšlená, zaujaly mne zvláště úvodní zvukové šlehy a fugatové zpracování třetí věty. Bennewitzovci oživili partituru s maximálním nasazením, a těžko by to někdo zahrál lépe a výrazněji. Avšak obzvláště v sousedství Janáčka mne dílo příliš neoslovilo, Ullmannův styl i jazyk se mi nejevil zdaleka tak osobitý, jako je tomu například u Schulhoffa. Naopak mi byl snadno zaměnitelný s mnoha dalšími podobně píšícími autory. Smyčcový kvartet G dur  op. 106 (Allegro moderato – Adagio ma non troppo – Molto vivace – Finale.Andante sostenuto.Allegro con fuoco ) Antonína Dvořáka (1841-1904) patří mezi poklady kvartetní literatury. Psal jej po svém druhém návratu z Ameriky, současně s kvartetem As dur. Je neuvěřitelné, ale pro Dvořáka typické, že toto dílo vytvořil během necelého měsíce (11.11. – 9.12. 1895)! Skladba je tak zvukově bohatá, že si lze snadno při poslechu představit její symfonickou orchestraci. Jako i předtím, Bennewitzovci otevřeli dvořákovský vesmír stejně zřetelně a sugestivně, jako tak učinili u předchozích autorů. Měl-li bych být (jak se na kritika sluší) zase trochu protivným dědkem, upozornil bych nejen houslisty na občasnou „chlupatost“ oktáv, jež v Dvořákovi není tak zdobnou, jako třeba v Janáčkovi…

Chci ještě zmínit jednu okolnost. Bylo pro mne překvapením, že je Jakub Fišer v souboru krátce a že kvartetem se do té doby nezabýval. Je úžasné, jak okamžitě srostl se souborem, s jeho repertoárem i stylem; je dokonale suverénním primáriem. Připomnělo mi to obdobný zázrak, kdysi provedený violistou Milanem Škampou po příchodu ke Smetanovcům. Jsem přesvědčen, že v současné sestavě se tento mladý soubor může brzy stát trvale obdivovaným hostem nejprestižnějších světových pódií a agentur, s možností si z nich vybírat. Moc bych jim to přál.

Sdílet článek: