středa, 14. listopad 2012

Erl - Lohengrin mezi horami

Napsal(a) 

Uprostřed tyrolských Alp, nedaleko hraničního města Kufstein, leží městečko, možná že vesnice, Erl. Nad ním se rozkládá horská planina sevřená vůkol prstencem tyrolských Alp, kde se od nepaměti provozovaly pašijové hry. Toto poutní místo dostalo před lety novou velkokapacitní budovu s myšlenkou letních slavnostních her, s velkorysou ideou vybudovat široce přístupná představení oper Richarda Wagnera. Tiroler Festspiele Erl postihl ovšem podobný osud jako Bayreuth. Obrovský zájem vyšponoval vstupné vysoko a přes poměrně komplikovanou dopravní dostupnost (bez auta nemáte prakticky šanci se sem dostat), přes problémy s ubytováním, je zájem obrovský. Začalo se před lety tetralogií Prsten Nibelungův,  pak přišla na řadu i další Wagnerova operní díla. Klíčovou postavou festivalu je dirigent Gustav Kuhn , který představení rovněž režíruje. Kolektivní tělesa, jak je tomu podobně i v Bayreuthu, fungují na základě každoročních smluv, což zaručuje možnost obměny i kontinuity. Orchestr nesedí v „hrobě“ před jevištěm, ale vzadu na stupňovitém podlaží před horizontem, od hracího prostoru oddělen toliko průsvitným bobinetem, tedy v divadelním žargonu oponou z nejjemnějšího materiálu. Je tak zaručeno, že orchestr nekryje nikdy zpěváky, ale je to obtížnější, protože nemůžete viset očima na dirigentovi, máte ho v zádech a snad alespoň i na monitorech.

Letošní ročník Tiroler Festspiele Erl uvedl jako novou premiéru Wagnerova Lohegrina , vedle toho byly zařazeny reprízy Tristana a Isoldy , TannhäuseraParsifala . A samozřejmě řada koncertů a také – celkem překvapivě – Pucciniho Tosca .

Premiéra Lohengrina měla atmosféru vysoce sledované umělecké i společenské události. Hlediště pro 3600 diváků, vyprodané do posledního místa, dýchalo napětím a první takty předehry s nezvykle vysokými tóny houslí se nesly až v mysteriózním duchu kultovního obřadu. Vědělo se také, že premiéra bude rovněž debutem tenoristy, který se tu představil vůbec poprvé. Byl to Aleš Briscein , který v titulní roli navíc poprvé ztvárnil wagnerovskou postavu a coby rytíř sv. Grálu skutečně exceloval. Výsledný dojem předčil všechna očekávání. Ukázalo se, že pro Wagnerova hrdinu má všechny předpoklady. Působivý zjev, ve zlatavém kostýmu kombinujícím mužnou ztepilou postavu s chlapecky bezbranným úsměvem, světlé vlasy a modré oči splňují ideálně hudebnědramatickou představu středověkého legendárního hrdiny. V rytířském brnění působil Aleš Briscein tak trochu jako nadzemské zjevení, přesně tak nějak si to Richard Wagner představoval. V souladu s režií ovšem Briscein vzápětí po příchodu odložil brnění i meč, pro další akce, včetně „Božího soudu“, stačilo výmluvné razantní gesto. Brisceinova barva hlasu dokonale ladila s wagnerovským stylem. Táhlá legata navozující dojem „nekonečné“ melodie se linula v impozantních zvukových blocích. Pěvecký part, jak už to u Wagnerových tenorových rolí bývá, je posazen na obtížných „přechodových“ tónech, tuto polohu ovšem Briscein zvládl hravě díky své vytříbené pěvecké technice. Využil lyrický potenciál svého hlasu. Žádný řev, ale kultivovaný zpěv. Jednotlivé fráze začínaly zpravidla v tklivých pianech, ty poté pěvec nadále stupňoval dynamicky až do dramatických vrcholů. Tam, kde to bylo třeba, jako v oslovení krále, osočení Telramunda či při naléhavém varování Elsy nasadil ovšem forte okamžitě. Slavné vyprávění In fernem Land , kde posléze odhaluje svou totožnost, jedinečně dokázalo až zamrazit svou sugestivní silou a následující loučení s labutí Mein lieber Schwan  dojalo až k slzám svou emocionální intenzitou prožitku. Briscein neváhal obnažit dosud snad ani netušené dilema postavy, hluboce skryté vnitřní drama. Hned první setkání s Elsou – při vší obřadnosti – vyvolá u Brisceinova Lohengrina nebývale silné erotické podněty a pak už jen trne v obavách, že Elsu ztratí, protože ta nedokáže splnit podmínku rytířovy anonymity. Tak postupně v každé scéně osciluje permanentní vnitřní napětí, v každém výstupu odhaluje subjektivní dilema postavy: závazek vůči svému „poslání“a touhu po naplnění silné milostné vášně. Lohengrin není rebel, přijímá tragický úděl „spasitele“ a jeho mise končí pro něho nakonec zoufale. Elsa umírá, rovněž mrtvi jsou Telramund s Ortrurou, Lohengrin o své panictví proti své vůli nepřišel. Jedině chlapec Gottfried je vysvobozen ze zakletí. Je nadějí lidstva, i když jen fiktivní. Proto cítíme při Brisceinově patetické frázi: Zum Führer sei er euch ernannt! notnou dávku ironie. Na tuto skepsi má jistě po všem tom našem zklamání s různými „vůdci“ právo.

Vedle Aleše Brisceina, který se stal logicky centrem inscenace, ale zaujali i ostatní. Především obě ženské představitelky – Susanne Geb  jako vznětlivá Elsa a Mona Somm  jako urputná Ortrud. Skvělý byl Michael Kupfer v roli hlasatele, dramatické akcenty zdůraznili u svých postav rovněž Andrea Silvestrelli  jako král Heinrich a Oskar Hillebrandt  jako hrabě Telramund.

Dirigent Gustav Kuhn byl zároveň i režisérem, takže vše bylo dokonale sladěno. Festivalový orchestr pod Kuhnovou taktovkou zvládl znamenitě wagnerovskou polohu mystické neuchopitelnosti, patetickou majestátnost střídaly mocné dynamické erupce, také festivalový sbor (Chorakademie der Tiroler Festspiele Erl , sbormistr Marco Medved ) se zhostil své role na výbornou. Humorně působily při svatební scéně děti (Die Erler Kinder , vedoucí Claudia Dresch ) ve svatebních úborech, tento nápad tak vtipně navodil úvodní scénu třetího dějství. Celek působil neobyčejně kompaktně, náznaková scéna (Jan Hax Halama ) i kostýmy (Lenka Radecky ), propojující středověký styl se současnými prvky, byly adekvátní a odpovídaly duchu Wagnerova díla.

Rudolf Rouček

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.