neděle, 4. duben 2004

Epos Trio Berlin

Napsal(a) 

Na koncertu Českého spolku pro komorní hudbu (19. 1., Dvořákova síň Rudolfina) jsme měli možnost vyslechnout komorní soubor založený ve Švédsku a nyní působící v Berlíně. Program večera byl velmi přitažlivý: Trio op. 2 Josefa Suka, Bergerettes Bohuslava Martinů a Trio č. 1 d moll Felixe Mendelssohna. Přivážet do České republiky komorní soubory může někdy působit jako příslovečné "nošení dříví do lesa" (nutno podotknout, že tříletý cyklus "Stamicovo kvarteto a jeho hosté" byl doposud co do kvality "přivezených" souborů úspěšnější). Od prvního taktu Sukova tria bylo jasné, že před námi vystupuje soubor s měkkým zvukem a bez dravé výrazové razance. Předpokládala jsem, že se postupně jednotlivé nástroje o to víc rozezpívají a souhra i zvuková stmelenost souboru se prohloubí jemnými odstíny. Ukázalo se však, že precizní klavír (Gesine Tiefuhr ) k sobě nemá adekvátní partnery, což nebyl ojedinělý problém. Trio jako soubor bylo vpravdě klavírní, neboť tento nástroj vynikal (nikoli zvukově přerůstal) technickou precizností a jednoznačně vůdčí rolí. Přestože i tato varianta komorní hry je v tomto seskupení možná, v případě Epos Tria byl hlavní problém v kvalitě hráčů na smyčcové nástroje. Houslista Jaroslav Šonský už v Sukově triu místy distonoval, což se později v díle Martinů projevilo intonačními kazy. Violoncellista Jan Diesselhorst se s tímto problémem nepotýkal, nicméně podobně jako houslistovi, ani jemu za celý večer nezazněl nástroj velkým tónem, ač zvolený repertoár to jasně vyžadoval. Smyčcové nástroje nebyly partnerem klavíru ani jako sólové nástroje, ani jako dvojice smyčců. Martinů Bergeretty jsme zvyklí slýchat v samozřejmé technické preciznosti a vylehčené zvukovosti, jako hudební hříčky. Přestože tento bod programu vyšel souboru nejlépe, do kategorie provedení českými trii se řadit nemohl. Neřešitelným problémem se stal Mendelssohnův opus, jehož podstatou je rozezpívanost, sytost zvuku a prožitku, sólistická zdatnost jedinců, výrazové opojení. Kromě klavíristky se těmito kvalitami nemohli oba partneři vykázat, a tak podstata oblíbeného díla zůstala nenaplněna. Je pravdou, že v přídavcích se jak housle, tak violoncello rozezněly více a lze tedy určité procento nedostatků pravděpodobně přičíst na konto trémy. Ale na pódiu pražského Rudolfina takové počty nejsou běžné. Není snadné uspět v zemi, kde je právě tento druh komorní interpretace tak intenzivně pěstován a v tak velkém počtu souborů zastoupen.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.