Na sobotním matiné 18. 1. koncertů Českého spolku pro komorní hudbu (sál B. Martinů, Lichtenštejnský palác, Praha – Malá Strana) jsme se mohli blíže seznámit s Epoque Quartetem , souborem, který již čtyři roky od svého vzniku pracuje na vybroušení své formy. Haydnův Smyčcový kvartet D dur op. 65 č. 5 dal vyznít precizní intonaci a pevné dikci jako otisku jejich dobré souhry. Celkově však zněl „Skřivánčí“ kvartet skoro romanticky vypjatou intenzitou, jež se vzdalovala křehké zvukovosti Haydnových kvartetních děl, což platilo nejen o první zpěvné větě, ale také o dalších dvou. Čtvrtá věta byla kvůli technické obtížnosti zvukově vylehčená a nejlépe napovídala o tom, v jaké intenzitě je Haydnova hudba nejpřitažlivější. Následný Beethovenův Kvartet f moll op. 95 upoutával intenzivní emocionální výpovědí hned v první větě a vtahoval posluchače. Druhá pomalá věta oslovila jemným oduševnělým zvukem a nejvíce napověděla, kam by mohla společná snaha kvartetistů dospět. Také třetí a čtvrtá věta vyzněly v dobré zvukové vyváženosti, melodické výraznosti a formální utříděnosti. Beethovenův kvartet o souboru nejlépe sdělil, že je nadějným seskupením talentovaných jedinců. V druhé polovině programu kvartetisté „přesedlali“ na skladby jiného žánru, v jejichž uvádění hledají svou vlastní identitu. Přes minimalistickou skladbu Terryho Rileye In C , jež tvořila pomezí crossoveru, po skladby Dizzy Gillespia, Chicka Corey, Richarda Rodgerse a Jana Kučery přenesli charakter vystoupení i atmosféru koncertu do jiné krajiny. Spolu s Apollon kvartetem, který vytváří podobnou dramaturgickou koncepci svých vystoupení, budou muset interpreti řešit, pro které publikum hrají. Těch společně a rovnoměrně angažovaných posluchačů nebude mnoho, ani teď, ani v budoucnu.
