sobota, 9. říjen 2021

Ensemble Scaramuccia a ztracené Vivaldiho sonáty

Napsal(a) 

Ensemble Scaramuccia, foto Pavel Kristián ml. Ensemble Scaramucciafoto: Pavel Kristián ml.

Program Lednicko-valtického hudebního festivalu nabídl ve středu 6. října svůj třetí koncert věnovaný skladatelskému odkazu Antonia Vivaldiho – ve valtické zámecké kapli zazněly skladatelovy sonáty v interpretaci tělesa Ensemble Scaramuccia pod vedením houslisty a uměleckého vedoucího souboru Javiera Lupiáñeze. Kromě něj tvoří ansámbl violoncellistka Inés Salinas a cembalistka Patrícia Vintém. Společně představili skladby ze slavné Pisendelovy sbírky v Drážďanech, zazněla také dvojice Vivaldiho sonát, které Lupiáñez v pověstné „Schrank II“ objevil. Kromě množství unikátních hudebnin je Pisendelova sbírka důležitá také z dalšího důvodu – mnohé hudebniny obsahují provozovací poznámky, které podávají důležité svědectví o dobové interpretaci, zdobení a improvizačních technikách.

Večer zahájila skladatelova Sonáta D dur RV 810 pro housle a basso continuo. Výrazný tečkovaný rytmus a introdukční charakter úvodní věty Andante dávají houslistovi nemalý interpretační prostor nejen pro vlastní zdobení, ale i pro práci s přízvuky, barvou tónu a rytmem jako takovým. Lupiáñez, jakožto nejen houslista, ale i muzikolog má praktické i teoretické znalosti, které mu usnadňují proniknutí do skladby a hlubší pochopení interpretačních zásad Vivaldiho doby. Tyto vědomosti se příznivě promítly do úvodní věty – lehká, přesto výrazově pestrá hra byla povedeným začátkem koncertu. Následující věta Allegro však odhalila některé problematické aspekty houslistova nastudování. Rychlejší tempo totiž zapříčinilo u interpreta určitou ztrátu finesy a lehkosti, která se projevila nejen místy méně vybroušeným tónem, ale také ne vždy zcela bezchybnou intonací. Obzvláště ve vyšších polohách ztrácely tóny na jasnosti, čemuž nepomohlo ani to, že Lupiáñez při vyšších tónech ubíral na dynamice. Tato intonačně nestálá místa se – poměrně pochopitelně – objevovala především v částech, kde docházelo k výměně polohy. Otázkou zůstává, zda se jednalo o interpretační nedostatky, či zda je třeba vinit primárně samotný prostor kaple. Střevové struny zkrátka reagují na změnu teploty a vlhkosti vzduchu mnohem více než struny kovové a původně studený a suchý prostor se v průběhu večera nejen zahříval, ale postupně se zvyšovala i jeho vlhkost. To, že hudebníci s prostorem bojovali výrazně nad rámec běžného, potvrzuje i fakt, že prakticky po každé sonátě bylo třeba se doladit. A jsou to právě již zmíněné vyšší houslové polohy, které se i při mírném rozladění nástroje mohou stát interpretačním oříškem i pro zkušené sólisty. Zda byla viníkem nedokonalé intonace v rychlých (či jinak náročných) místech skladeb teplota a vlhkost nelze říct, tuto domněnku však podporuje fakt, že přibližně od poloviny koncertu se Lupiáñezova barva tónu i intonace výrazně zlepšily.

, foto Pavel Kristián ml. foto: Pavel Kristián ml.

Sonáty A dur RV 205/2 a G dur RV 820, které byly houslistou vždy náležitě uvedeny, vděčí za objevení právě Lupiáñezovi. Zatímco druhá jmenovaná patří spíše k Vivaldiho raným dílům, Sonata A dur je již skladbou vyzrálého umělce. V Lupiáñezově provedení zaujalo opět především úvodní Adagio a třetí věta Largo, zatímco obě zbývající Allegra se potýkala s výše zmíněnými intonačními problémy. Tam, kde měl houslista možnost a prostor, dokázal vytvořit velmi působivý a až teskně citlivý výraz. Triová sonáta G dur naopak již patřila k dílům, která zazněla v druhé polovině programu a jako taková nebyla tolik ovlivněna prostorem kaple. Současně se jednalo o dílo, ve kterém dostalo větší slovo violoncello v nastudování Inés Salinas. Právě hudební dialog houslí a violoncella patřil dle mého k vrcholům večera – oba hudebníci dokázali výtečně sladit nejen barvu tónů, ale také stále se zrychlující tempo. Právě ono povedené rubato stálo za pozoruhodným hudebním účinkem skladby. Violoncellové sólo ve čtvrté větě pak dalo prostor také figuracím, rychlým běhům a melodickým skokům, které interpretka zvládla s lehkostí a bezchybnou intonací. Cembalo Patrície Vintém drželo jasný rytmický puls a její hra byla pevnou oporou obou sólistů. Večer uzavřely Sonáta C dur RV 815 a Sonáta D dur RV 816, které jako jediné skladby večera nepocházely z Pisendelovy sbírky. O jejich objev se zasloužil muzikolog Michael Talbot.

Třetí festivalový koncert nabídl průřez Vivaldiho sonátami v poučeném nastudování Ensemble Scaramuccia. Právě přítomnost hudebního vědce a houslisty, který teprve v roce 2014 objevil dvě do té doby neznámé Vivaldiho skladby, dává tušit, že v hudebních archivech se ještě dnes pod nánosy prachu povalují zapomenutá díla velkých (ale i dosud neobjevených!) skladatelů, která čekají nejen na své objevení, ale především na to, až se opět dostanou do hudebních sálů a síní. A je moc dobře, že v tomto případě se to podařilo.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.