Ensemble Inégal rozezněl dokonalost Händelovy hudby

V sobotu 1. října se rozezněl další z koncertů 16. ročníku Abonentního cyklu Ensemble Inégal 2022, který se už tradičně koná v kostele Panny Marie pod řetězem v Praze. Ensemble Inégal provedl výběr tří anthemů cyklu Chandos Anthems G F. Händela. Při současných změnách ve struktuře i ústavním uspořádání Suverénního řádu Maltézských rytířů je na místě otázka, jestli sobotní koncert v tomto řádovém kostele nebyl bohužel jedním z posledních.

Umělecký vedoucí a dramaturg souborů Ensemble Inégal, Adam Viktora, je známý uváděním zajímavých dramaturgických počinů. Ačkoliv je jeho životním zaměřením i posláním hudba J. D. Zelenky, pravidelně své příznivce mile překvapuje různými jinými hudebními lahůdkami. V letošním roce to je nastudování výběru ze souboru duchovních skladeb Chandos Anthems HWV 246–256, které G. F. Händel zkomponoval během svého pobytu v Anglii pro hraběte z Carnarvonu a vévodu z Chandosu, Jamese Brydgese, v jehož sídle byl angažován jako rezidenční skladatel. Tyto zhudebněné žalmy a žalmové verše v angličtině navazují na polyfonní duchovní hudbu anglické renesance a stejně jako jiné Händelovy duchovní skladby tohoto období byly určeny anglikánské církvi.

Kapacita kostela Panny Marie pod řetězem nemohla zcela pojmout všechny zájemce. Rozkládací židle postupně zaplňovaly všechny volné prostory. Během produkce publikum ani nedýchalo a sledovat soustředění, s jakým se do poslechu každý pohroužil, umocňovalo samotný zážitek. Během produkce totiž bylo doslova vše v dokonalé harmonii, která až léčebně působila na přítomné publikum. Kostel Panny Marie pod řetězem má nejen jedinečnou atmosféru, ale hudebníci především ocení nádhernou akustiku. Název Ensemble Inégal nevznikl náhodou. Soubor je totiž schopen počet svých hráčů zcela přizpůsobit danému repertoáru, ale také akustice i prostředí, kde vystupuje. Komorní počet celkem 14 hudebníků byl přesně tím ideálem, který dokonale ladil s programem, prostorem i akustikou kostela. Jistě stojí za zmínku, že na letošním festivalu Pardubické hudební jaro zazněl celý program téměř ve trojnásobně větším obsazení. Pražská úspornější verze ale přinesla jedno velké odhalení, které se při větším obsazení může poněkud vytratit. Při tak malém počtu je každý ve své podstatě skutečným sólistou, nic se neztratí, vše je slyšet. A to byl přesně ten okamžik, kdy v této nahosti provedení hudebníci plně ukázali své prvotřídní kvality.

, foto Ensemble Inégal

Skutečně nevím, co dříve vyzdvihnout. Asi je na místě začít u samotného uměleckého vedoucího a dramaturga Adama Viktory, který hrál varhanní part a od malých přenosných varhan řídil orchestr. Ačkoliv byl sice v programu uveden jako „dirigent“, svá gesta omezil na zcela nejnutnější – závěry, případně tutti nástupy po dlouhých fermatách. To bylo vše. Každý si musel své občas značně obtížné nástupy hlídat sám a fakt, že se Adam Viktora rozhodně nechtěl do role dirigenta nechat vtáhnout, prozrazovalo i to, že na varhany hrál čelem k publiku. Tedy byl zcela součástí samotného souboru. Jestli mi něco během večer stále vyráželo dech, tak naprosto přesná, geniálně zvolená tempa, která se ani nehnula. Člověk by to pochopil při efektních náročných velkých gestech dirigenta, který celou kapelu „drží“. V tomto případě pro publikum vše vypadalo jako záhada. Za vším totiž bylo především precizní nastudování a vyladěnost, která vyvěrá z lidské afinity všech hudebníků. Vzájemné silné přátelství při hře a zpěvu nešlo přehlédnout. A hlavně ani přeslechnout. Po profesionální stránce je totiž tajemstvím této dokonalé souhry soustředěný vzájemný poslech. Hudebníci se zkrátka nespoléhají na gesto dirigenta, ale vzájemně se poslouchají a inspirují. Každý pak hraje a zpívá s naprostým nasazením sám za sebe, přitom je jedním z nenahraditelných malých článků celého souboru.

Tento pocit navíc umocnil i samotný výběr pěvců.  Postavit sbor na dvojici sopránů, tenorů a basů je značně riskantní. Hrozí, že jejich hlasy budou působit zvukově roztříštěně. Z dálky jsem měla naopak pocit, že sbor tvoří pouhé tři individuální hlasy. Především soprány v zastoupení Gabriely Eibenové a Lenky Cafourkové zněly zcela jednotně díky vzácně podobné hlasové barevnosti i technice. Jaký zážitek bylo poslouchat jejich zpěv v naprosté stylové čistotě, s perfektní intonací, pouze s minimálním vibratem! S velkým citem byly oběma dámám rozdělené také sólové výstupy, vždy s ohledem na charakter dané árie. Lenka Cafourková má soprán s lehce ostřejším zabarvením, které velmi krásně ladilo v duetech s tenorem (Jakub Kubín). Naopak barevně variabilnější soprán Gabriely Eibenové umocnil její sólové árie i dueta s basem (Jiří Miroslav Procházka). Krásný výkon předvedl tenorista Jakub Kubín, jehož technicky dokonale zvládnutý hlas i nádherné frázování si publikum vychutnalo v četných sólových vstupech.

Adam Viktora, foto Ensemble Inégal

Sbor byl jako celek dobře vyladěn, působivé byly technicky perfektně zvládnuté rychlé pasáže ve fugatových částech. Každá fráze byla detailně vykreslena a zazpívána jakoby jí zpíval jeden hlas mnoha barev. Nádechy byly součástí promyšlené práce s časem. Určitě je na místě také vyzdvihnout skvělou angličtinu. Nemohu ale vychvalovat pouze pěvce. V tak malém obsazená byla slyšet každá nota i u instrumentalistů. Asi nejpůsobivější byla dvojice houslí (Lenka Torgersen a Simona Tydlitátová), jejichž jemné detailní frázování vyniklo především v posledním Anthemu „O be joyfull in the Lord“, HWV 246. Ve stejnojmenné tenorové úvodní árii také vynikly oba zastoupené dechové nástroje (hoboj Tereza Fritschová, fagot Petr Budín), které měly nelehký úkol zakončovat dlouhé fráze spolu se sólistou. Koho ale opravdu nešlo přehlédnout, to byl kontrabasista Lukáš Verner, jehož hráčské nasazení bylo nejen sympatické, ale navíc zdůraznilo důležitou basovou linii, která podtrhla vzletný charakter árií a zároveň celku dodala zemitost.  

Co dodat na závěr? Máme to neuvěřitelné štěstí, že se v našem malém hudebním světě můžeme pyšnit několika prvotřídními soubory zaměřujícími se na dobovou intepretaci staré hudby. Některé hráče je možné vídat v obsazení všech našich barokních souborů. Přesto je vždy finální kvalita i provedení přímo závislé na osobnosti uměleckého vedoucího, případně dirigenta. V případě Ensemble Inégal nade vše vysvítá pokora, střídmost, profesionalita, láska k hudbě i pocit sounáležitosti s ostatními. Zážitek, který v dnešní době přeji pro osvěžení ducha každému. Jsem proto ráda, že si v dalších dnech celý program ještě vychutná publikum v Olomouci na Podzimním festivalu duchovní hudby a v pondělí 3. září také na MHF Lípa Musica.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější