středa, 6. říjen 2021

Ensemble Inégal a sólisté společně a jednotně na Podzimním festivalu duchovní hudby

Napsal(a) 

Ensemble Inégal, foto Archiv Musica Viva Ensemble Inégalfoto: Archiv Musica Viva

V rámci Podzimního festivalu duchovní hudby se opět představila plejáda českých interpretů staré hudby v čele s Adamem Viktorou a jeho souborem zabývajícím se historicky poučenou interpretací Ensemble Inégal, který vystoupil při festivalu právě na koncertu 2. října na Svatém Kopečku v bazilice Navštívení Panny Marie. Spolu se sólisty se všem přítomným účinkujícím dokázalo vytvořit svébytné těleso a hudební prožitek, jehož stěžejním předmětem se stala výrazná deklamace slova.

V programu na sebe upoutal pozornost především představitel německého vrcholného baroka Johann Caspar Ferdinand Fischer, dosud oproti jiným velikánům té doby sporadicky probádaný autor, do jehož výběru duchovních skladeb, které se těšily oblibě nejen během jeho života, jsme se následně v první polovině koncertu mohli zaposlouchat. Tento hudební skladatel, ač nespočívá ve vědomí mnoha z nás, přispěl nemalým dílem k rozvinutí užívání téměř všech tónin, které dnes známe, neboť roku 1703 vydal svoji sbírku drobných varhanních skladeb ve dvaceti různých tóninách pod názvem Ariadne musica. Myšlenku Johanna C. F. Fischera si poté vypůjčil asi o dvacet let později sám Johann Sebastian Bach, jenž si zhotovil opis sbírky a zanedlouho zkomponoval své vlastní dílo – Dobře temperovaný klavír, v němž, zřejmě aby vzdal úctu svému inspiračnímu zdroji, využívá některé z motivů skladeb z Ariadne musica. Tento historický kontext jsme mohli zaslechnout přímo na koncertě z úst poučeného Adama Viktory, který mimo jiné koncert dirigoval z pozice varhaníka.

Již s první skladbou Magnus Dominus et laudabilis prokázali účinkujícít naprosto sjednocenou hru, jejímž mottem se mohlo stát „společně a jednotně“. Z každého z muzikantů, ať už se jednalo o instrumentalisty či zpěváky, čišela nezkrotná energie a nevídaný zápal do hry. Stejně tak se od samého počátku jevilo patrné zcela identické frázování, a to nejen v instrumentální složce skladeb, ale také v částech vokálních, což se projevovalo například totožnými nádechy či odsazeními koncovek v jednotlivých hlasových skupinách a dalo tak vyniknout jasné a srozumitelné výslovnosti textu.

Jakub Kubín, foto Archiv Musica Viva Jakub Kubínfoto: Archiv Musica Viva

Následně se začali postupně představovat pěvečtí sólisté, kteří obohatili jednotlivá Fischerova díla. Jako první Jonathan Mayenschein (kontratenor), jenž však vystupoval pouze jako záskok za nepřítomnou Petru Noskaiovou na pozici altu a který působil velmi zvláštním, těžko popsatelným dojmem. Ve svém hrdle skrýval jemný hlas, a přestože neoplýval větší znělostí, v některých místech byl dokonce sotva slyšet, obsahoval cosi, co z jeho projevu vytvářelo umocněním textu jakoby niterní zpověď. To dokázal podpořit ještě dalšími jevy, jakými byly příjemně se poslouchající legato, ucelené a jasně srozumitelné fráze, kladený důraz na klíčová slova a v neposlední řadě přirozený skromný výraz.

Obdobnými mustry, včetně zachování osvobozujícího klidu, se řídila také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, kterou jsme však oproti předešlému sólistovi měli možnost slyšet podstatně více co do znělosti hlasu a která na pár výjimečných místech, jež to v rámci skladby umožňovala, využila plný potenciál svého hlasu. Taktéž tenorista Jakub Kubín s lehkostí v hlase a úsměvem na tváři přispěl svým uměním výrazu, který v tomto případě dýchal svěžestí, k pohodové atmosféře. Ocenit bych chtěla taktéž jeho vřelou komunikaci při zpěvu s publikem.

V offertoriu Coelum plaude rozezněl své hluboké alikvóty basista Jiří Miroslav Procházka, který si nejspíše nejvíce slyšitelně pohrával s dynamickými kontrasty. V této Fischerově skladbě jsme opět mohli zaznamenat výraznou, avšak efektní a účelnou komunikaci členů Ensemble Inégal, a zejména pak houslistek, které svými výraznými gesty, značící jejich zapálení do hry, vybízely k mnohým úsměvům. A mimo to se zde vyskytly konečně i rychlé bravurní pasáže, v nichž umělci o to více dokázali svou fantastickou souhru.

Obdobně zněla i hbitá, s velmi pozitivním nábojem skladba Crux tua, Domine, magnificata est, v níž hudebníci opět uplatnili své dovednosti a radosti z muzicírování. Ze sólistů vynikala Lenka Cafourková Ďuricová, jejíž dobře posazený hlas držený v rezonanci zdolával četné výběhy, a také opět v altové roli Jonathan Mayenschein pohrávající si se slovy.

Lenka Cafourková Ďuricová, foto Archiv Musica Viva Lenka Cafourková Ďuricováfoto: Archiv Musica Viva

V druhé polovině zazněly árie a recitativy z duchovní kantáty Donna, che in ciel Georga Friedricha Händela, která se tak mně osobně prvotřídní a originální interpretací vryla natrvalo do paměti, a to především díky poslední představované sólistce, sopranistce Gabriele Eibenové. Vůbec prvnímu recitativu předcházela ještě introdukce k celé kantátě, v níž ještě více než v předešlých okamžicích vynikly schopnosti členů ansámblu zdůraznit kontrastující dynamické odlišnosti. Nutno podotknout, že mimo výjimečný výkon sólistky sehrál svoji roli na originální interpretaci také ansámbl, který detailně naslouchal všem hlasovým manýrům sopranistky. Ta si pohrávala nejen se svým hlasem, s jeho oporou v dechu, s jeho rezonancí, ale vůbec s obsahem každé věty, s kladením důrazů na vybraná a stěžejní slova, a to vše zpečetila bezchybným frázováním a nekonečným tokem emocí, který z notového zápisu skladatele stvořil svébytné vyjádření a interpretačně zcela nové dílo.

Mohu-li vyzdvihnout konkrétní místa, která se pyšnila zvláštní výjimečností, pak nesmím opomenout svižnou árii Sorga pure, v níž pěvkyně zcela uvolnila cesty svému hlasu, a to nejen v dynamice, ale především v hbitosti hlasu, která snad neznala meze a neustále nabírala na tempu, v čemž Eibenové napomohl instrumentální ansámbl, přesněji basová sekce, s nímž jako by debatovala. Něžností zapůsobila také niterní árie Tu sei la bella serena stella, níž sólistka dokázala na daných místech přejít na okamžik do hrudního rejstříku. V závěrečné árii Maria, salute e speme se ke zpěvačce přidal naposledy také pěvecký sbor se zbývajícími sólisty, který dle slov Petra Slouky evokuje prosebný a kající se zástup Římanů, jejichž městu a jeho ochránkyni matce Boží Georg Friedrich Händel tuto kantátu věnoval.

Po celou dobu večera muzikantům nesešel z tváře úsměv a svoji radost z produkce nádherného umění, tedy hudby, předávali svým posluchačům. Ti jim, věřím, bedlivě naslouchali a nechali se unášet do období baroka historicky poučenou interpretací. Hudebníci dokázali společnými silami a zcela jednotně vytvořit mimořádnou atmosféru, jež činila mimo skvostné výkony nejen všech sólistů tento koncert nezapomenutelným.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.