Energetické vlny BB

Jaap van Zweden je pro mě největším překvapením jubilejní sezony České filharmonie. To byl jeden z hlavních poznatků z abonentního koncertu 18. března. V 19 letech byl nejmladším koncertním mistrem v dějinách Concertgebouw Orchestra, nakonec „konvertoval“ k dirigovaní a díky úspěšnému vedení Dallas Symphony Orchestra a hostování v řadě amerických orchestrů se postupně dostal mezi nejvlivnější hudební osobnosti USA. (Možná by se hodila parafráze vtipu o nejlepším houslistovi mezi dirigenty a nejlepším dirigentovi mezi houslisty. Vrcholem jeho dosavadní kariéry bude od sezony 2018/19 umělecké vedení New York Philharmonic.)

Zwedena předcházela pověst přísného, cholerického, nevyzpytatelného, kontroverzního, ale charismatického dirigenta. To poslední jsem zažil, ostatní se dle kuloárních informací naplnilo při zkouškách, jež prý nebyly zrovna idylické… V americkém tempu připravil během dvou dnů těžký, ale vzrušující program – Bartókův Druhý houslový koncert a Brahmsovu Čtvrtou symfonii c moll.

Frank Peter Zimmermann, foto Petra Hajská

Sólistou byl Frank Peter Zimmermann, s nímž má Česká filharmonie  řadu zkušeností. (Viz třeba koncepčně problematická nahrávka Dvořákova Houslového koncertu pro společnost Decca.) Bartók naplnil partituru koncertu jak vypjatým dramatem v první větě, tak nádhernou lyrikou Andante. Houslistova technika byla bezchybná, tón omamný. Impulsivní Zweden vedl orchestr v rámci naprosto přesné hry k drsnosti (úvodní Allegro, jež moc „non troppo“ nebylo) a využil tónové lahodnosti jak smyčců, tak dechů. Výsledek tak by neuvěřitelně dobrý. Musím přiznat, že byl lepší než jak jsem koncert slyšel od Gewandhausu (Funke), New York Philharmonic (Batiashvili), Philharmonia Orchestra (Menuhin) i Boston Symphony Orchestra (Mutter). Jediný orchestr, jenž byl ještě výraznější (ovšem z nahrávky!) byl Chicago Symphony (Shaham).

Sólista a dirigent se svižně proplétali nástrahami koncertu a výsledek byl skutečně mimořádný. (Stejně, vlastně možná až příliš virtuózně zahrál Zimmermann i přídavek – 4. část z Bachovy sólové Sonáty a moll.) Nicméně porovnám-li způsob hry pana Zimmermanna s konkurencí, syrovější, drsnější, tónově naléhavější, a tím i „autentičtější“, byly živé i nahrávací interpretace Gila Shahama a Lisy Batiashvili. Zimmermann pro mě nebyl na úplně stejné vlně jako holandský dirigent a český orchestr. (Další možností slyšet toto dílo bude provedení Aliny Ibragimové 26. 5. 2016 na festivalu Pražské jaro; Sakari Oramo, BBC Symphony.)

Do nečekaných výšin dospělo provedení Brahmsovy symfonie, která patří mezi klenoty orchestrální literatury. Od prvních taktů obrovský tah, báječně provedené detaily, každá fráze dýchala, všichni byli velmi koncentrovaní, absolutní transparentnost; všechna pozitiva orchestru byla využita snad ještě více než v Bartókovi. Energie, která naplňovala ve vlnách  Dvořákovu síň Rudolfina, byla až magická. Zvuk České filharmonie měl ten večer světové parametry! 

Sdílet článek: