pátek, 4. říjen 2019

Emoce v neředěné formě

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Janáček je nesmírně upřímný,“ shrnul dirigent Petr Altrichter hudební řeč skladatele, jehož dílo jej provází od narození po celou dobu studií i kariéry. Přímočarost a emoce proudily z celého čtvrtečního koncertu České filharmonie, který rámovaly dvě Janáčkovy kompozice.

Šumařovo dítě je na rozdíl od Glagolské mše na pódiích spíše vzácným úkazem. Je to skladba náročná (minimálně pro orchestr), ale velice moderní a sdělná. Ať už posluchač zná textovou předlohu, či ne, musí už z prvních tónů vycítit syrovost, bezútěšnost a smutek proznívající celou asi třináctiminutovou symfonickou básní. Leoš Janáček ji zkomponoval na text balady Svatopluka Čecha o zemřelém vesnickém houslistovi a jeho sirotkovi, jejž si otec odvede s sebou. Skladatele, jenž byl sám vystaven traumatu ztráty dětí, možná oslovila lakoničnost až cynismus Čechova jazyka, a také sociální aspekt – komunita nechá vyhladovět umělce a stejný osud by možná potkal i jeho dceru. Janáček se zcela vzdává postromantických výrazových prostředků, jaké v symfonické hudbě na počátku druhé dekády stále nebyly přežitkem, a vytváří nový zvukový svět. Nad vším dominují sólové housle (skvělá Magdaléna Mašlaňová) v „roli“ šumaře; do jejich něžné a smutné melodie vpadávají drsné přiznávky orchestru, později se proud rozvine ve venkovský tanec, působící až jako karikatura, který Altrichter – sám na stupínku vydatně tančící – obdařil zemitou jadrností. Během skladby se „obnažují“ jednotlivé nástroje a nástrojové skupiny (náročné sólo kontrafagotu, hoboje). Bezútěšnost vyjádřená například dělenými violami, je až hmatatelná. Petr Altrichter jde po emocích, a pokud nastaly drobné nepřesnosti v souhře, je tento typ skladby právě tím, který je snese. Šumařovo dítě je skladba, kterou určitě stojí za to uvádět. A všimli si toho ostatně i na letošním festivalu BBC Proms, kde byl „Šumař“ uveden v kontextu folklórem inspirovaných skladeb. (Zatímco Glagolská mše tuto přehlídku zahajovala.)

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Přechod mezi Šumařovým dítětem a Glagolskou mší – v době mezi kompozicemi těchto dvou děl se v Janáčkově profesionálním životě odehrály ty nejpodstatnější věci – tvořil Houslový koncert č. 1 D dur Sergeje Prokofjeva. Dobou vzniku (1917) do kontextu zapadal a spojení dvou zcela odlišných skladatelských typů (Prokofjev proti Janáčkovy vysoce intelektuální a racionální) vlastně vyznělo velmi dobře.

Jan Mráček, jinak jeden z koncertních mistrů orchestru, měl plnou podporu svých kolegů od okamžiku, kdy se suverénním úsměvem nakráčel na pódium. Vizuální stránka jeho výkonu – travoltovské úsměvy do publika, jeho mimika – je určitě přitažlivá a díky ní získává na svou stranu publikum, ale není základem jeho přesvědčivosti. Ta spočívá spíše v tom, jak Mráček, nadaný fenomenální muzikalitou, dokáže dát obsah každé jednotlivé frázi, každému motivu. Obsah je na prvním místě a jemu slouží fascinující technika. Prokofjevův koncert se hemží pasážemi, které mohou vyznít nudně, mechanicky, studeně, ale právě tady se mladý houslista osvědčil. Jeho výrazová škála sahající od snivé meditace přes jadrnost, šibalství až po jakousi ďábelskou potutelnost – je u umělce, který ještě nedovršil třetí dekádu, udivující. Orchestr a dirigent mu vycházeli vstříc, doprovod byl nesmírně empatický. Jan Mráček tematicky vybral přídavek, část Prokofjevovy sonáty pro sólové housle.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Druhou polovinu koncertu vyplnila Glagolská mše, tento monument Janáčkových pozdních let. I tady nechal Altrichter proudit emoce v neředěné formě. Bylo to strhující podání, kterému dával řád přesný Český filharmonický sbor Brno, které naplnila dojemnou naléhavostí sopranistka Jana Šrejma Kačírková a v němž se zaleskly žestě. Kvarteto vokálních sólistů se rekrutovalo z nejlepších českých pěvců. Aleš Briscein dokázal, že je s Janáčkovým jazykem, jeho melodickými obraty dokonale srostlý. Jakkoli Janáček nedal basu (Jan Matiník) a altu (Lucie Hilscherová) velkou příležitost, oba se role zhostili s oddaností vůči celku. Emocionální extrémy Janáčkovy hudby slušely i Daniele Valtové Kosinové za varhanami. Její Postludium bylo vyvrcholením cyklu, i když se skladatel nakonec rozhodl dodat ještě „poslední slovo“ v podobě intrády.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.