Emanuel Ax rozdával úsměvy

Významný americký pianista Emanuel Ax přivezl na Pražské jaro (Dvořákova síň) místo původně avizovaného schubertovského recitálu úplně jiný program. V první polovině hrál tři variační cykly, po přestávce pak Chopinovy taneční stylizace. Na pódiu neopouštěl Emanuela Axe ani na chvíli úsměv - a úsměvný pohled na svět dýchal i z jeho hry. Nepromarnil ani jedinou příležitost, aby posluchače pobavil. Beethovenovy Variace F dur op. 34 pojal jako biedermeyerovskou idylu, přičemž synkopy ve střední části pochodové mollové variace zdůrazňoval tak vehementně, jako by hrál čardáš. Skupinky tří osamocených fortissimových repetovaných osmin v introdukci Beethovenových Variací "Eroica" op. 35 zněly v jeho podání málem groteskně. Osmou variaci naopak Ax "zamlžil" do impresionistické neurčitosti. V jeho barvitém pojetí s velkými dynamickými i tempovými kontrasty připomínaly Variace "Eroica" spíš programní skladbu než variační cyklus, ba dokonce i závěrečná fuga jako by měla v Axově podání programní podtext. Zajímavé osvěžení vnesly do recitálu variace s názvem Touches (Doteky) od Leonarda Bernsteina, jež Ax umístil mezi obě díla Beethovenova. Emanuel Ax je polského původu, a tak není divu, že má hluboký vztah k Chopinově hudbě. Chopinovy Polonézy op. 61 a 22 a Mazurky op. 59/1, op. 24/2 a op. 56/3 , které zařadil do druhé půlky večera, hrál naprosto přesvědčivě, s velkým pochopením a s nadhledem, stejně jako Chopinovu Ukolébavku , která zazněla jako přídavek. Z Axovy hry cítíme, že je vždy "nad věcí", a přijmeme ho i s jeho zvláštnostmi (jako například velkorysá pedalizace rychlých běhů). Emanuel Ax zřejmě patří k pianistům, kteří působí na pódiu vždycky sympaticky.