neděle, 20. leden 2008

Elina Garanča - Pěvecká bohyně

Napsal(a) 

Jestli je možné něco označit za pěvecký vrchol roku 2007, pak to byla návštěva mezzosopranistky Eliny Garanči, jež zpívala poprvé v Praze (17. 12., Obecní dům). Paní Garanča, z které se rychle stává prominentní pěvecká světová hvězda, sestavila program svého galavečera ze dvou kontrastních částí: vážnější, svého druhu belcantovější, a odlehčené, která jakoby předznamenala radost vánočních svátků. Večer pak byl svátkem hudebním, s jakým se Praha setkává bohužel zatím jen sporadicky. Její mezzosoprán je neuvěřitelně lahodný, až svůdně barevný, technicky perfektně ukotvený. Je to mimořádný hlas i co se týká lehkosti koloratur a emocionality. To jí umožňuje sugestivně vyjádřit obsah textu, aniž by byla nucena k patetickým gestům a teatrální mimice. Proto závěrečný výběr z Bizetovy Carmen byl zážitkem par excellence. Možná kvůli svému manželu a dirigentovi Karlu Marku Chichonovi nasála originalitu při interpretaci španělských zarzuel. Dvě cancióny od Barbieriho a Luny vášnivě zazpívala i v Praze. První polovina patřila velké italské trojici - Rossinimu, Bellinimu a Donizettimu. Už Rossiniho slavné arioso Di tanti palpiti (Tancredi ) bylo průzračné a lehkonohé jako horský vánek. Do árií z Donizettiho oper Roberto Devereux a Maria Stuarda přidala dramatičnost a naléhavost, přičemž koloratury zůstaly křišťálově perlivé. Elina Garanča zpívá jako bohyně a vypadá jako bohyně - pro dnešní vizuální dobu ideální syntéza.

Dirigent Chichon dobře připravil Brněnskou filharmonii, která, možná pod vlivem vzácného hostování v Praze, hrála soustředěně a s velkým nasazením. Sice by bylo možné polemizovat s některými jednotlivostmi, jako například frázování v předehře k Rossiniho Lazebníku , ve flétnovém sólu z Carmen, tempa v téže opeře a občasný problém souhry, ale to není podstatné. Orchestr odvedl velmi dobrou práci. Koneckonců to byl večer Eliny Garanči, na který Pražané jen tak nezapomenou.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.