Pro první únorový koncert probíhající sezóny si zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů přichystala program s názvem „Elgar versus česká moderna“. Ve čtvrtek 6. února se tak v tamějším Kongresovém centru společně s orchestrem představil přední český violoncellista Michal Kaňka, přičemž celý večer řídil šéfdirigent filharmonie Tomáš Brauner. Součástí večera bylo taktéž předkoncertní povídání o hudbě, které moderoval brněnský muzikolog Martin Flašar.
Zahájení koncertu obstarala Předehra pro orchestr č. 2 Miloslava Kabeláče (1908–79) z roku 1947. Skladatel ve své tvorbě hojně reflektoval společensko-politické dění dvou totalitních režimů, v jejichž nadvládě strávil téměř celý svůj život. Z toho plynoucí hudební závažnost a vytvoření originálního kompozičního jazyka byly patrné i v této poměrně rané Kabeláčově skladbě, v níž bylo možné nalézt i řadu dalších osobitých znaků pro jeho tvorbu – bohaté využívání zvuku velkého orchestru, náročné a nápadité pasáže pro perkuse či vynalézavou polyfonii nad svérázným, leč střídmým harmonickým půdorysem. Zlínskou premiéru této desetiminutové skladby odstartoval mohutný a poněkud nelehký part tympánů, jenž byl záhy umocněn temnými až zlověstnými fanfárami žesťové sekce. S propracovanou dynamikou a dikcí se posléze přidávaly i další nástroje, kdy pod pevnou a svědomitou taktovkou šéfdirigenta zůstal orchestr po celou dobu absolutně soudržný. Jen s povzdechem lze konstatovat, že zákazy provádění skladatelovy tvorby za socialismu způsobily dosavadní nestálost v běžném koncertním provozu tuzemských hudebních institucí. Uvedení Předehry zlínskou filharmonií však jasně demonstrovalo, že vytažení hudebně hodnotných děl Kabeláče i jeho českých souputníků z pomyslných šuplíků na notové pulty je zcela bez obav nabíledni.
Po krátké přestavbě pódia následoval středobod programu – Koncert pro violoncello a orchestr e moll prominentního britského skladatele Edwarda Elgara (1857–1934). Komponista toto dílo dokončil roku 1919, aby zde reflektoval své dojmy z před rokem skončené světové války. Jak se později ukázalo, skladba je jedním z posledním relevantních děl Elgarova katalogu, o to více ale zaujímá nenahraditelné místo v literatuře violoncellových koncertů, kdy mu slávu v 60. letech zajistila nahrávka s legendární violoncellistkou Jacqueline du Pré. Koncert má nenahraditelné místo i v repertoáru Michala Kaňky. Skladba ho doprovází po téměř celou jeho kariéru a jistě stojí za zmínku, že zlínská premiéra tohoto díla se odehrála před dvaatřiceti lety právě za Kaňkovy přítomnosti. Zádumčivý začátek skladby naznačil přesun k jiné rovině hudební melancholie. Elegický charakter skladby vzorově korespondoval s dobovými tendencemi nastávajícího přerodu od neoromantismu k hudební moderně. Kaňkův projev byl velmi vyspělý a sebevědomý, zároveň však uvolněný a vhodně expresivní. Příhodně rozechvěný tón fantazijních pasáží vyhovoval nátuře skladby a v případě potřeby, zejména v sólových expozicích, podtrhl chmurnou atmosféru. Sólista ve své energické intepretaci, kterou s absolutními výjimkami zvládl bez náhledu do notového partu, rovněž místy jako by převzal Braunerovy dirigentské otěže, kdy svou neverbální komunikací s ostatními hráči korigoval přesnost dialogických pasáží a jednotnost nástupů. Ta se v celoorchestrálních pizzicatech občas nesetkala s úspěchem, což je však malicherností nad jinak vyvedeným provedením takřka půlhodinového kanonického díla. Návrat ikonického ústředního motivu předznamenal konec skladby, přičemž před koncem první poloviny večera Kaňka doplnil program sólovým přídavkem v podobně kontemplativní Sarabandy c moll Johanna Sebastiana Bacha.
Slovácká suita Vítězslava Nováka představovala závěrečnou skladbu koncertu a zároveň jedinou hudební náplň jeho druhé poloviny. Ryze programní pětivětá skladba z roku 1903 je jakýmsi vyvrcholením národních buditelských tendencí a zároveň jejich fúzí s klasickou hudbou a neofolkloristickými vlivy. V jinak impresionistickém charakteru díla a jeho instrumentaci jsou rovněž předepsány varhany, které zde byly nahrazeny varhanním pozitivem. Díky akustickým dispozicím sálu se však zvuk pozitivu linul celým prostorem a plně tak suploval velké varhany. V místy impresionistickém díle si na své přišli zejména milovníci a znalci lidové písně. Novák zde totiž se lidovou melodikou vůbec nešetřil – ať už při zhudebnění zapsané lidové písně Voděnka studená jako led v prostřední části Zamilovaní, tak při věrném vystižení melodiky moravsko-slovenského pomezí ve čtvrté větě U muziky, kde později otextovaný variovaný ústřední motiv zlidověl v písni Keď som bol na jarmek na Myjave. Čtvrtou část skladby lze rovněž vnímat jako dynamický vrchol kompozice, pro něhož se Brauner musel vybavit taktovkou, kterou ve zbytku skladby nevyužil. Volba to byla vskutku moudrá, protože zatímco zvukomalebná rozvláčnost ostatních vět nevyžadovaly ostré taktování ze strany dirigenta, tato gradační část obsahovala četné détaché smyčců, v provedení absolutně kompaktní. Závěrečná část V noci pak představovala intimní, debussyovsky barvité hudební doznívání celého hudebně zdařilého večera.
Ačkoliv byl hlavním tahákem patrně Koncert s Michalem Kaňkou, nelze se ubránit dojmu, že při interpretaci skladeb českých autorů orchestr podal vášnivější výkon než u díla anglického klasika. Obdobně sestavený program může na první pohled vypadat konzervativně, nicméně není pochybu, že by se neztratil ani v abonentských řadách filharmonií s širší společenskou působností, než kterou disponuje Filharmonie Bohuslava Martinů. V zajímavém dramaturgickém pojetí lze maličko rozporovat se souvislostí názvu a obsahu, kdy zvolená díla českých autorů nepředstavují hudební modernu v pravém slova smyslu. Tato poznámka ale nemůže narušit pozitivní dojmy z vydařeného koncertu, v němž bylo skloubeno zařazení zřídka uváděného českého klasika, špičková interpretace tuzemského sólisty, zapálený výkon orchestru i dirigenta a po zásluze téměř plně zaplněný sál Kongresového centra.
