čtvrtek, 19. květen 2022

Elgar i Bruckner v dobrých rukou – Birmingham a Gražinytė-Tyla

Napsal(a) 

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

City of Birmingham Symphony Orchestra, jeden z nejvýznamnějších anglických orchestrů, založený v roce 1919, ale vstřebávající hudební tradici města o mnoho starší, nevystoupil letos na Pražském jaru poprvé. V roce 1994 přijel CBSO do Prahy se svým tehdejším šéfem Simonem Rattlem a provedli díla Michaela Tippetta a Antona Brucknera. Tentokrát v Praze vystoupil orchestr se svou šéfdirigentkou a hudební ředitelkou, litevskou mistryní taktovky, jejíž jméno si netroufám uvést jinak než v nominativu – Mirga Gražinytė-Tyla, a provedli díla Edwarda Elgara a opět Antona Brucknera. Gražinytė-Tyla vede těleso od roku 2016 a pro práci s orchestrem jí zbývá ještě jeden rok, kdy ji vystřídá Kazuki Yamada.

V prvé polovině večera spojila své síly s renomovaným francouzským violoncellistou, rezidenčním umělcem letošního ročníku, Gautierem Capuçonem, a provedli společně Violoncellový koncert e moll op. 85 Edwarda Elgara. Jak víme, toto poslední Elgarovo velké dokončené dílo se po rozpačitě přijaté premiéře v roce 1919 prosazovalo na pódiích jen velmi zvolna. Rozhodným zlomem v jeho recepci byl rok 1965, kdy jej provedla spolu se Sirem Johnem Barbirollim legendární cellistka Jacqueline du Pré, a tím zahájila jeho rehabilitaci. Francouzský umělec se ke svému obvyklému vysokému standardu rozehrával postupně, zpočátku nebyl jeho výkon stoprocentní, pokud jde o intonaci a smykovou jistotu, ale to nijak zvlášť nemohlo ovlivnit celkový příznivý dojem. Oběma umělcům se podařilo ve vzájemné shodě vyzdvihnout cenné lyrické hodnoty díla, a důraz, který přitom ve ztišených pasážích položili na neokázalost a prostotu, byl velmi sympatický. Capuçon a Gražinytė-Tyla, bouřlivě aplaudovaní převážně zahraničními turisty, pak provedli stylově čistě vybraný encore, téma z Elgarových Variací Enigma, v úpravě pro violoncello a orchestr.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Po přestávce zazněla Brucknerova Symfonie č. 6 A dur, a tedy možnost představit všechny kvality orchestru v plné síle. CBSO je nejen těleso s opravdu velkolepou tradicí (u jeho šéfovského pultu se vystřídaly takové osobnosti jako Sir Adrian Boult, Hugo Rignold, Louis Frémaux a v posledních letech Simon Rattle, Sakari Oramo a Andris Nelsons), ale i s domovským sálem, jenž je jedním z mála světových hudebních svatostánků s takřka dokonalou akustikou. O současných kvalitách tělesa svědčí i to, jak se hráči bezproblémově dokázali vyrovnat se značně odlišnou akustikou Smetanovy síně. V Brucknerovi CBSO imponoval vyváženým zvukem všech sekcí, barevně bohatým a tonálně vyladěným. Gražinytė-Tyla přišla s jasnou koncepční představou, jak toto interpretačně ne právě snadné dílo dávat. Je třeba ji jednoznačně přivítat: ten soustavný jednotící tlak, zcelující dílo do jednoho klenutého oblouku, totiž Brucknerovi, a nejen pokud jde o jeho Šestou, velmi prospívá. Byť to na druhé straně znamená jisté potlačení blokového kontrastu, i zmírnění agogiky na formálních předělech. Brucknerovy obávané generální pauzy, vrstvící stavbu jeho symfonií do ostře vyznačených oddílů, se pod taktovkou litevské dirigentky zdály takřka zahlazeny. Věta jí plyne jako jeden nepřerušený tok, což značně přispívá celkové přehlednosti. Přestože to nese sebou jisté důsledky, nelze popřít, že je to pojetí docela osvěživé. Gražinytė-Tyla se tolik nesoustředí – v porovnání s Karajanem nebo Haitinkem – na minuciézní vypracování detailu, což je rys hodný ocenění právě u ženské dirigentky, u níž by možná leckdo čekal pravý opak: pedantské vybrušování každého taktu.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

První věta, Maestoso, měla v sobě vše, čím může i dnes, přes svou již v roce 1880 poněkud archaicky působící formální strukturu, zapůsobit na současného posluchače. Ještě bezprostřednějším dojmem na mne však zapůsobilo hluboké, niterně procítěné Adagio, a to díky svému vnitřně zkázněnému, poklidně epickému charakteru. Celý večer bezchybně hrající orchestr se předvedl v celé šíři svého barevného spektra ve Scherzu, v jehož Triu se blýskly znamenité horny. Brutálně opojná síla brucknerovských unison dostala svou příležitost ve Finale, jímž byl oblouk Symfonie přesvědčivě završen. Nechala tato Šestá jen velmi málo přání nevyslyšených a díky zdravé koncepci i výborně disponovanému orchestru se zařadila mezi úctyhodná brucknerovská provedení, jež měla Praha v posledních letech možnost slyšet.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.