úterý, 17. květen 2022

Elegantní rezident

Napsal(a) 

Gautier Capuçon, foto Petra Hajská Gautier Capuçonfoto: Petra Hajská

Hostem festivalu Pražské jaro byla jedna z nejzářivějších evropských hvězd a jeden z nejoslavovanějších elegánů současného světa klasické hudby – francouzský violoncellista Gautier Capuçon. (Že by Mischa Maisky 21. století?) Svou rezidenturu naplnil třikrát – 16. 5. v Pražské křižovatce sólovým recitálem, 17. 5. komorním večerem a 18. 5. notoricky známým koncertem Edwarda Edgara, při němž spolupracoval s dirigentkou Mirgou Gražynitė-Tylou a City of Birmingham Symphony Orchestra. Já byl přítomen neintimnějšího počinu v Pražské křižovatce, kdy byl na pódiu sám.

Jelikož jsem byl festivalem umístěn do 24. řady, byl pro mě sice maličkou tečkou na pódiu a také poslech nebyl dokonalý. Tím se pořadatel ochudil o reflexi postavené na tvrdých datech. Takto sděluji milému čtenáři jen pocity.

Nejjasněji byly slyšet edukativní mikrofonové vstupy, kdy cellista občas vtipkoval, přibližoval hudbu, kterou vybral, a vzdal poctu lidem, kterých si váží – v úvodu Pablu Casalsovi, kterého dokonce připomněl kratičkou hudební připomínkou, poté Mstislavu Rostropovičovi a na konci svému bývalému žáku Javieru Martinezovi, jehož bonusová hudba měla naznačit pouštní náladu.

V minulých letech jsem slyšel Gautiera Capuçona v Praze třikrát, vždy s Českou filharmonií – 2017 hrál 1. koncert Saint-Saënse, o rok později Dvořákův Koncert h moll a v roce 2021 jsem zažil jeho pojetí Čajkovského Variací na rokokové téma. Vždy jsem měl z jeho hry rozporuplný pocit. Pondělní recitál dopadl určitě nejlépe. Měl jsem pocit, že konečně vyjádřil podstatu své duše.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Na nahrávkách jsem často obdivoval jeho lehký smyčec, virtuozitu, tónovou ušlechtilost a jak umocňuje mimořádné kvality svého nástroje (Matteo Goffriller). V Pražské křižovatce zahrál nejprve Bachovu Suitu č. 1 G dur BWV 1007. Bylo to krásné, do kostelního prostoru vysílal nádherné nálady, až snivé představy. Zároveň jsem si však uvědomil, že je vlastně violoncellovým pandánem houslistky Anne-Sophie Mutter, jejíž geniální muzikantství vše přetaví (Mutter-Bach, Mutter-Mozart. Mutter-Beethoven, Mutter-Dvořák…). Byl to totiž Capuçon-Bach. Jak on vidí a vnímá Bacha. Autenticita jej netrápí, dokonce na některých místech ani autograf. Nicméně bylo to poslechově kouzelné. Jakkoliv jsem ocenil civilní, něžné pojetí, přesto se budu raději vracet k bachovským nahrávkám jeho někdejších „vzorů“ – Heinricha Schiffa a Mstislava Rostropoviče.

Vrcholem večera bylo pro mě dokonalé provedení Trois strophes sur le nom de Sacher, kde dostával ze svého nástroje neuvěřitelné barvy. Závěr patřil jedné z nejnáročnějších kompozic cellového repertoáru – Sonátě op. 8 Zoltána Kodályho. Po jeho verbální výzvě mu jistě všichni drželi palce, aby mu vše vyšlo, což se téměř bezezbytku podařilo. A konečně se projevil fantastický zvukový potenciál jeho violoncella.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.