pátek, 20. září 2019

Dvořákovský večer pro rowdies: obnovená premiéra Krále a uhlíře

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Jsou večery, které se zapíší do operních dějin. Jeden z nich, i když jen v koncertní podobě, připravil právě vrcholící mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha svým posluchačům a Dvořákovým fanouškům ve čtvrtek 19. 9. 2019. Zatímco dramaturgickou páteří XIX. ročníku Dvořákovy Prahy bylo nastudování všech autorových sólových koncertů, těch violoncellových dokonce ve verzích s orchestrem i klavírem, největším lákadlem a dramaturgicky jednoznačně nejvýznamnějším počinem letošního ročníku bylo nastudování skladatelovy chronologicky druhé opery Král a uhlíř B. 21 z roku 1871.

Dvořákovým ctitelům a operním fajnšmekrům je příběh díla dobře znám: Třicetiletý violista Prozatímního divadla Dvořák, podle pražského tisku křestním jménem Josef, žije jen hudbou a do šuplíku skládá symfonie, smyčcové kvartety, scénickou hudbu a písně. Po německé opeře Alfred B. 16 (1870), která by jej v případě nastudování před českým publikem utopila v bažinách vyhroceného nacionalismu národnostně rozdělené Prahy, napíše novou, tentokrát komickou a prostonárodní operu podle známé loutkové hry o prostých venkovanech a dobrosrdečném establishmentu, jak to mají Češi dodnes rádi. Operu zadá k nastudování svému šéfovi Bedřichu Smetanovi, který po šesti týdnech zkoušek za značné mediální pozornosti autorovi sdělí, že opera je v podmínkách českého divadelního provozu neproveditelná. Kolegové nemluvnému violistovi Dvořákovi jistě strouhali mrkvičku. Dneska by jeden raději změnil zaměstnání, ale Antonín Dvořák zaťal zuby i pěsti a libreto českého právníka s německým příjmením Bernarda Guldenera (J. B. Lobeský) zhudebnil ještě jednou. Po čtyřech letech práce nad operou a dalšími díly zapadla premiérová opona za druhou verzí Krále a uhlíře B. 42 (1874) krátce před Vánocemi 1874. V pořadí třetí Dvořákovo operní dílo dnešní publikum již zná, nebo alespoň má možnost poznat, ať již z rozhlasových a komerčních nahrávek, nebo z přibližně hodinové televizní adaptace z osmdesátých let.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Dvě zhudebnění téhož libreta jsou naprosto odlišná. V 1. dějství pozorný posluchač zaslechne motivy z Dramatické předehryAlfredovi a v první společné scéně Matěje, Anny, Lidušky a Jeníka ansámbl „Pojď už, pojď, naše děvečko“ z 1. aktu mladší komické opery Šelma sedlák op. 37, B. 67 (1877). Autoplagiátorství si ovšem Dvořák zapověděl. Jedinou skutečnou „výpůjčkou“ je tak Liduščina árie z počátku 2. dějství, kterou Dvořák znovu použil ve Vandině árii „Já byla šťastna, klidna, vesela“ v 1. aktu stejnojmenné opery (B. 55, 1875). Ostatně proč ne, starší verzi Krále a uhlíře Dvořák zavrhl a děkujme Štěstěně, že se v Archivu Národního divadla v roce 1929 vynořila kompletní partitura díla, které tehdy – a do roku 2019 naposledy – nastudoval Otakar Ostrčil. Po dlouhých devadesáti letech se tedy Král a uhlíř vrátil na pódium, když ne na operní scénu, na které si jej ovšem nedovedu představit. Dvořákovi vrstevníci i dnešní publikum oprávněně od autora čekali autonomní variaci na Prodanou nevěstu a dočkali se Mistrů pěvců norimberských. Smetana měl pravdu, je to „vážná práce plná geniálních nápadů“, není v ní ani jediného podceněného taktu a odbyté noty, ale na primitivní scéně Prozatímního divadla si ji představit nedovedu. Řečeno slovy Cimrmanovými, „pověst nelhala“, je to takřka tříhodinové dílo, které vyžaduje enormní nasazení sólistů i kolektivních těles.

Když bylo na jaře 2019 ohlášeno angažování Symfonického orchestru Českého rozhlasu s dirigentem Tomášem Braunerem, byl jsem na rozpacích. SOČR nehraje a nenahrává opery tak často, jak tomu bylo v prvních desetiletích jeho existence. Orchestr se ovšem nastudování zhostil poctivě a s velkým zápalem. K přesvědčivému výsledku napomohlo i početně skromnější obsazení smyčcové sekce s pěti kontrabasy. Volba SOČRu se ukázala být nejspíše jedinou správnou, máme-li na mysli potřebné zázemí a penzum zkoušek a ambice zpřístupnit dílo na digitálních nosičích. Na pódiu Rudolfina nechyběly mikrofony, jejichž prostřednictvím si počátkem října vyslechnou Krále a uhlíře rozhlasoví posluchači Českého rozhlasu a členských států EBU. V roce 1872 nechtěl Dvořákovu operu nikdo slyšet. V roce 2019 zazní v éteru napříč zeměmi rozhlasové unie. Tomáše Braunera jsem občas v mých textech nešetřil, tentokrát před ním ovšem nelze jinak než smeknout. Jako „starý“ divadelní praktik se nastudování ujal s přehledem, noblesou, jistotou a divadelním efektem, který není dílu překvapivě cizí. V publiku jsem nebyl jediný, kdo si užíval jistou vizuální podobnost mezi pány Smetanou a Braunerem – chyběly jen brejličky. SOČR si vysloužil potlesk ihned po předehře a společně s Tomášem Braunerem mu náleží lví podíl na zdařilé obnovené premiéře. Jak si dala Dvořákova Praha na nastudování Krále a uhlíře záležet a proč jsme museli po nastudování skladatelovy operní prvotiny Alfred v roce 2014 čekat na další Dvořákovu operní raritu dlouhých pět let, pochopili posluchači při prvních tónech Pražského filharmonického sboru sbormistra Lukáše Vasilka. Ve sborových partech nenechali notu stranou a jejich zásluhou každé operní dějství končilo strhujícím efektním vrcholem. Guldenerovo libreto zrovna nešetří citoslovci, těch „holá, holá“ bylo za celý večer přehršel, ale publikum se nad nimi nepozastavovalo se zvednutým obočím, protože sboristé je interpretovali s úsměvným nadhledem a zápalem. Onoho večera byli totiž účinkující i posluchači na jedné lodi.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Obsazení jedenácti (!) sólových postav většinou mladými pěvkyněmi a pěvci bylo reprezentativní, a pokud bych trošku přeháněl, označil bych je za ideální. Titulní dvojice věrně milující Lidušky a jejího žárlivého nápadníka Jeníka byla svěřena Kateřině Kněžíkové a Richardu Samkovi. Paní Kněžíková s panem Samkem jsou ve dvořákovském repertoáru ostříleným tandemem, jemuž posluchači snadno uvěří cokoliv, co společně přednesou. Kněžíkové Lidunka byla půvabnou a zamilovanou dívkou, Samek roztouženým a umíněným mládencem, nestálým v citech i vojenské službě, z níž zběhl. Kateřina Kněžíková nezapřela jevištní nasazení, v čemž jí zdatně sekundoval basista Jozef Benci v úloze Matěje a Lucie Hilscherová jako uhlířka Anna. Benciho vrozenému herectví posluchač odpustí i nějakou tu intonační nepřesnost, hrál a zpíval s plným nasazením. Lucie Hilscherová pojala roli Anny adekvátně – rozšafně a sebejistě, takže nebylo pochyb o tom, kdo měl v tomto havířském manželství s naoko hartusivým Matějem navrch. Barytonista Roman Hoza na pódiu působí nenápadně, roli Krále Matyáše, nepříliš pozitivní postavy českých dějin, zazpíval ovšem s noblesou a svůdným leskem Hraběte z Figarovy svatby. Kdyby se Liduška „zakoukala“ do jeho hlasu, nebylo by se čemu divit. Královna (Dana Burešová) v podstatě vystupuje jen v první verzi Krále a uhlíře (dramaturgické úpravy druhé verze B. 151 její roli vypustily), podobně i postava dvorní dámy Evy (Jana Sibera). Paní Burešová je pro mě společně s Pavlou Vykopalovou první dámou Dvořákových oper, což společně s jiskřivě zpívající Janou Sibera prokázala i v drobných úlohách Královny a Evy. Opera se hemží mužskými postavičkami z králova doprovodu, které ovšem byly obsazeny pečlivě a s ohledy na témbrovou variabilitu. Závodčí Sekáček Jana Šťávy se vynořil až ve 3. aktu a zaujal zjevem i stále znělejším hlasem. Purkrabí Jindřich Josefa Moravce patří do skupiny malých, ale vražedných Dvořákových tenorových rolí. Obstál na výbornou a stejně i lovecká dvojice Ondřej Koplík a Michal Onufer, jejíž party dosvědčily, že u Dvořáka rozhodně není malých rolí.

Na raritní operní večery chodí hlavně fanoušci. Ti však odešli již po prvním osmdesátiminutovém dějství a v sále zůstali už jen rowdies, kteří se postarali o bouřlivý závěrečný potlesk. Tři a půl hodiny trvající večer totiž vyvrcholil dlouhými ovacemi ve stoje, které možná účinkující nečekali. Podle mého názoru naprosto zaslouženými. Orchestr i sbor ze sebe vydali to nejlepší a nepřemýšleli nad tím, zda si to partitura zaslouží, nebo nezaslouží. Plejáda angažovaných sólistů byla přehlídkou toho nejlepšího z domácího operního umění současnosti. Mladí a chudí tvůrci se mají podporovat, a tak potlesk patřil hlavně třicetiletému Dvořákovi, který se „toho“ nebál a nevzdal „to“. Snad platí svatá Cecilie koncesionářské poplatky a v nebeské hudbě sfér Dvořák zaslechne svého Krále a uhlíře alespoň ve vysílání Českého rozhlasu či EBU.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.