pátek, 17. září 2021

Dvořákovský večer pro fajnšmekry

Napsal(a) 

Zemlinského kvarteto (ilustrační fotografie), foto archiv ansámblu Zemlinského kvarteto (ilustrační fotografie)foto: archiv ansámblu

V mediálním stínu mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha a v napjatě napínavé atmosféře blížícího se začátku (post)covidové abonentní sezony 2021/2022 pokračoval již čtvrtým večerem jeden z dramaturgicky nejzajímavějších projektů jubilejního dvořákovského roku 2021 – souborné provedení Dvořákova díla pro smyčcové kvarteto v roce skladatelových 180. narozenin. Vedle Panochova a Stamicova kvarteta je dnes jediným působícím českým kvartetním souborem, který zvukově zaznamenal všechny Dvořákovy smyčcové kvartety, Zemlinského kvarteto. Měli bychom zmínit i Vlachovo kvarteto, jehož projekt pro firmu Naxos bohužel nebyl dokončen, a dále německé Voglerovo kvarteto či britský soubor Albion Quartet, které rovněž systematicky zdolávají krok za krokem interpretačně náročný vrchol skladatelova souborného kvartetního díla. Primárně ovšem v nahrávacích studiích a nikoliv na koncertních podiích. Zemlinského kvarteto je tak dnes unikátním ansámblem, který nejenže celé Dvořákovo dílo pro smyčcové kvarteto studiově nahrál, ale také je soustavně oživuje na koncertních podiích, a to včetně prvotiny op. 2 a experimentálních kvartetů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století, kdy Dvořákovi neustále přes rameno do komponování nahlíželi Wagner a Liszt.

První z trojice těchto laboratorních kompozic z doby kolem roku 1870 zazněla také na středečním koncertu v Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze 15. 9. 2021. V podstatě neuváděný Smyčcový kvartet č. 2 B dur B 17 (asi 1869) je sice na koncertních podiích absolutní raritou, v nastudování Zemlinského kvarteta se však ukázal být překvapivě životným dílem. Zvláště Largo a Allegro con brio na místě II. a III. věty zaujaly publikum, které přibližně z poloviny zaplnilo sál Ústřední knihovny. Snazší posluchačské přístupnosti harmonicky hutné kompozice v Dvořákově oblíbené tónině B dur prospělo i její provedení ve verzi s kráceními, navrhovanými kritickou edicí Dvořákových děl. Původně padesátiminutový formát Dvořákova kvartetu spíše snese diskofil zabořený doma do ušáku než trpělivý návštěvník koncertu, zhýčkaný skladatelovou mladší tvorbou. Přesto jsem neměl pocit, že by provedení bylo jen pouhou pietní službou autorovi a jeho dílu, v němž lze zaslechnout leccos z Dvořákovy zralé tvorby, včetně Dumek. A také Mendelssohnova Svatebního pochodu ze scénické hudby k Shakespearově Snu noci svatojánské, jak v duchaplném úvodním slovu vtipně poznamenal violista souboru Petr Holman.

Večer ozdobila také jedna novinka, totiž Dvořákův písňový cyklus Cypřiše v aranžmá pro soprán a smyčcové kvarteto z dílny Jiřího Gemrota a v nastudování jeho dcery Michaely Gemrotové. Až zase jednou vznikne životopisný film o Dvořákovi, mohl by si vzít jeho nejrozsáhlejší písňový cyklus z roku 1865 za leitmotivický námět. Dvořák se k původní osmnáctidílné verzi písňového cyklu na slova stejnojmenné sbírky milostné poezie Gustava Pflegera-Moravského vracel v podstatě celý život, ať již v písňové tvorbě (Čtyři písně, Šest písní, Písně milostné), opeře (Vanda), nebo v dobře známé adaptaci pro smyčcové kvarteto z roku 1887. V podstatě všechny verze písňového cyklu jsou deklamačně choulostivé, což se projevilo i v Gemrotově verzi z roku 2016 kombinující vokální part známý z písňových cyklů s klavírem s verzí pro smyčcové kvarteto. Nejvíce mě proto zaujaly ty části, které nejsou známy ani z Písní milostných, ani ze smyčcových Cypřišů, ale ze Čtyř písní op. 2 (Vy vroucí písně spějte, Ó, byl to krásný zlatý sen, Na horách ticho). Ostatní části prozrazovaly ještě jedno úskalí tohoto Dvořákova díla – technické nároky kladené na pěvce ve vyšší poloze, ať již jde o sopranistku, nebo tenoristu. Michaela Gemrotová dílo prezentovala soustředěně a v delikátní dynamice, které ovšem nesvědčila její užší horní hlasová poloha. Jedenáct Gemrotových adaptací Dvořákových Cypřišů, které měly premiéru v roce 2016 ve Francii na festivalu v Luberonu, tak nakonec vyznělo poněkud monotónně. Pochybnosti nad smysluplností podobného aranžmá rozptylovali hlavně sami kvartetisté, zvláště introvertní primárius František Souček a koncentrovaný violista Holman.

Na programu středečního koncertu v Ústřední knihovně bylo ještě jedno (vele)dílo, u nás stále nedoceněný Smyčcový kvartet č. 11 C dur op. 61, neoprávněně upozaděný předcházejícím kvartetem Slovanským a následujícím Americkým. Dvořák napsal kvartet uprostřed tzv. slovanské periody, přesto bez jediné dumky, polky či furiantu. Snad právě proto je harmonicky vybroušená kompozice dedikovaná berlínskému kvartetu Josepha Joachima, odkazující na Beethovenovy Razumovské kvartety a Brahmse, označována pro Dvořáka za netypickou. Podobně jako o několik měsíců starší houslová sonáta nebo šestá symfonie, kvartet ukazuje asketickou tvář Dvořáka-skladatele, který v díle rezignoval na instrumentační rafinovanost slovanské periody ve prospěch křišťálové harmonické struktury a motivické a tematické koncentrovanosti. Zemlinského kvarteto dílo interpretovalo nedostižně, a to nejen jeho II. větu s krásnými kantilénami violoncellisty Vladimíra Fortina a nedostižnými komentáři druhého houslisty Petra Střížka, prostupujícími celým dílem a v podstatě i celým večerem. Kvartet sice zazněl bez repetice v I. větě, ale s důrazem na čitelné vedení středních hlasů a rytmickou pregnanci. V tak precizním podání jsem kvartet dlouho neslyšel. Jistě by to potvrdili i v sále přítomní kolegové z „konkurenčních“ kvartetních souborů.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.