pátek, 15. duben 2016

Dvořákovo klavírní kvarteto u Vavřince

Napsal(a) 

Dvořákovo klavírní kvarteto Dvořákovo klavírní kvarteto

Cyklus Svatovavřinecká koncertní sezona, který pořádá ve svém kostelíku sv. Vavřince na pražské Malé Straně festival Pražské jaro, stojí sice ve stínu mediálně známějších cyklických projektů Českého spolku pro komorní hudbu nebo Euroartu, nicméně má velmi dobrou úroveň i návštěvnost. Sedmý koncert jarní řady 2016 patřil Dvořákovu klavírnímu kvartetu (Slávka Vernerová Pěchočová – klavír, Jana Vonášková Nováková – housle, Petr Verner – viola, Jan Žďánský – violoncello), které sice existuje relativně krátce, nicméně zajímavě doplnilo pestrou paletu českých komorních formací. (V jarní části byli před ním hosty vavřinecké sezony například Boris Krajný, Kinsky Trio Prague, Doležalovo kvarteto nebo Ensemble Inégal.) Ve Vavřinci nabídli atraktivní program: Beethovenův Klavírní kvartet Es dur, op. 16, Mahlerův jednovětý Klavírní kvartet a moll a Dvořákův Klavírní kvartet D dur, op. 23. Vůdčími osobnostmi souboru jsou ženy. Slávka Vernerová Pěchočová se úspěšně snaží  přiblížit lahodnosti a zpěvnosti tónu a transparentnosti techniky svého učitele Ivana Moravce, což bylo nejvíce slyšet ve Dvořákovi, Jana Vonášková Nováková (někdejší členka Smetanova tria a současný primárius Pražákova kvarteta) je jednou z nejpozoruhodnějších osobností české komorní hudby. Má jedinečný, dobře rozpoznatelný tón, občasná nervozita z 90. let je dávno historií, takže technika a intonace jsou suverénní a vše sjednocuje mimořádná muzikalita a radost z tvoření! Samozřejmě to vše bylo přítomno v každé frázi erbovního Dvořáka, nicméně ještě více mě potěšilo u nás málo známé juvenilní dílko Gustava Mahlera, plné touhy, romantického vzmachu, které má však v sobě překvapivě inspirativní prvky moderny. Právě Mahler byl pro mě vrcholem večera, v němž byla čtveřice nejvíce homogenní a kvalitativní hráčská diference mezi ženami a muži byla téměř neznatelná. Určité rozdíly byly ve Dvořákovi, kdy například energie a výtečné frázování houslí nemělo stejnou odezvu ve violoncellu a zvláště ve viole.  Dobrý a stylově přesný byl  i Beethoven, nicméně jakkoliv nesleduji cestu Dvořákova klavírního kvartetu, tento večer jsem měl pocit, že svět romantismu je mu bližší nežli první vídeňská škola.  Příjemný a kvalitou nadstandardní večer vybudil otázku, proč není tento soubor zván na prestižní česká pódia jako jsou pražské Rudolfinum nebo brněnský Besední dům?

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.