úterý, 22. prosinec 2020

Dvořákova radost do ztichlého sálu

Napsal(a) 

Josef Špaček a Tomáš Netopil, foto Petr Chodura Josef Špaček a Tomáš Netopilfoto: Petr Chodura

Poslední adventní koncert České filharmonie začal stylově hudbou Pavla Josefa Vejvanovského. A byl to krásný dotek s hudbou českého baroka, hlas dvou trubek z empory se nesl opravdu zářivě. Zazněla Sonata Vespertina, která dobře unese i toto větší obsazení, a provedená byla čistě, pečlivě, v pomalém slavnostním duchu. Také moderátor Marek Eben v úvodním komentáři připomněl, že dirigent Tomáš Netopil je rodák z Kroměříže, kde Vejvanovský podstatnou část života působil – a vtipně dodal, že krajané si vždycky rádi pomůžou. Tady to ale byla ideální předvánoční znělka, neotřelé koncertní číslo, které odkazuje na ducha některých koled.

Moderátor pak vyzval Josefa Špačka, aby zahrál melodii Mendelssohnovy koledy Slyšte andělské posly zpívat, a udělal tak objevný oslí můstek ke slavnému Houslovému koncertu e moll téhož autora. Radostná a líbezná skladba pak zazněla v čistém provedení, a krásným tónem blízkým více Mozartovi než pozdějším romantikům. Zvuk houslí se posvátně nesl zejména na držených vysokých tónech. Orchestr doprovázel měkce a velmi dobře se dařily i nesnadné přechody jednotlivými částmi, například fagotové sólo mezi první a druhou větou. Přirozené a tvárné propojení sólového nástroje a mnohotvárně barvitého doprovodu bylo radost poslouchat.

, foto Petr Chodura foto: Petr Chodura

Po krátké přestávce vyplněné pro televizní diváky rozhovorem se stálým hostujícím dirigentem se orchestr mohl po delším čase rozehrát naplno. Symfonii č. 6 D dur op. 60 Antonína Dvořáka přezdíval Talich Vánoční, i když oporu v díle samotném to nemá – vznikalo v létě roku 1880 v době prvního velkého tvůrčího rozletu, ale je asi možné v ní najít mnoho radostného očekávání, kterého bychom v Adventu rádi zažívali víc. Zatímco předchozí programy patřily přece jen komornějším skladbám, tady došlo na opravdu velké symfonické dílo. A na orchestru byla znát touha znovu se opřít do svého plného zvuku. Netopilovi se dařilo modelovat půvabné melodie první věty s elegancí a romantickým citem, i se všemi rytmickými finesami, a bylo to opravdu po všech stránkách radostné dílo. Ve třetí větě vyvážil temperamentní rytmické pasáže a vzletnou melodii v houslích – měl ale co dělat, aby místy brzdil žesťovou skupinu, zejména trombonisty evidentně nadšené, že si mohou naplno zahrát. Také velká orchestrální tutti zněla do prázdného sál poněkud tvrdě až hlučně – pro orchestr to možná jsou ty nejtěžší možné veřejné generálky… I to patří k situaci, která je mimořádná i absurdní zároveň.

, foto Petr Chodura foto: Petr Chodura

A když se po nádherné závěrečné gradaci čtvrté větě Dvořákovy symfonie neozve potlesk, ale ticho prázdného sálu – to je opravdu zvláštní situace. Jakoby to ticho najednou zakřičelo a po vší krásné hudbě připomnělo, jak smutné a ohrožující je ticho v tolika divadlech a koncertních sálech. U televizních obrazovek je vše profesionálně ošetřeno, ale tohle ticho Dvořákovy síně po Dvořákově Šesté, to si člověk zapamatuje ještě jinak a naléhavěji.  V dnešní době si jinak těžko představíme, že existuje něco jako strach z ticha – i tak samozřejmá věc jako potlesk v sále může za čas působit jako svátek, a to je dobře.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.