pondělí, 27. říjen 2008

Dvořákova Praha

Napsal(a) 

Harmonie protikladů

Sehnat v Praze publikum pro klasické komorní koncerty se smyčcovými kvartety je problém. Na Dvořákově Praze museli pořadatelé přesunout všechny tyto koncerty z Dvořákovy do Sukovy síně Rudolfina, ale to neumenšuje zásluhu, že komorní řadu prvotřídní úrovně sestavili. Obě pozvaná zahraniční kvarteta jsou světovou špičkou a nabídla dost kontrastní přístup ke kvartetní hře. Německé Artemis Quartet hraje vstoje, což dává všem skladbám jakýsi koncertantní ráz, a s neobyčejnou výrazovou intenzitou. V Praze 19. 8. začali Beethovenovým Kvartetem č. 4 op. 18 c moll , který je mezi šesticí raných kvartetů nejbližší pozdějším závažným dílům. Smyčcový kvartet č. 1 Jörga Widmana (narozen 1973) zajímavě pracuje s parodií a s virtuózními zvukovými efekty. Byl proveden s ukázkovým smyslem pro přesnost, díky které teprve vyniknou zajímavé kompoziční postupy. Po pauze se houslisté vyměnili a part prvních houslí přednesla jediná žena souboru Natalia Prishepenko . A rozsáhlý Schubertův Kvartet "Smrt a dívka" , který může při trochu mdlejším přístupu působit jako nekonečně dlouhý, vtáhl posluchače jako velké drama. Atmosféra byla do té míry soustředěná a ovace vděčné, že si Artemis Quartet mohl dovolit přidat celou dlouhou pomalou větu z Dvořákova Smyčcového kvartetu op. 106 G dur . O něco mladším souborem je Casals Quartet ze Španělska, který 28. 8. nabídl lekci klasicistní lehkosti a vzdušného zpěvného přednesu. Přístup zcela protikladný souboru z Německa, ale opět na prvotřídní úrovni. Začal raným Schubertem č. 6 C dur a přes rytmické experimenty Kurtágových Mikroludií op. 13 vyvrcholil třetím Beethovenovým Razumovským kvartetem op. 59 C dur . Právě zde bylo nejvíc patrné, jak dovedou skladbu vylehčit technicky jistým a přirozeným přednesem a neobětovat nic z výrazové naléhavosti. Jako přídavek zazněl jeden z Dvořákových Cypřišů a temperamentní kousek od Manuela de Fally - ten zanechal dojem, že španělské hudby mohlo být i víc. (jb)

Piotr Anderszewski

Mladý polský klavírista Piotr Anderszewski , který na Dvořákově Praze ochotně 26. 8. zaskočil za avizovaného Stanislava Bunina, udržel pozornost publika i v programu, který navenek ničím neoslňoval. Rámovaly ho dvě Bachovy Partity , č. 2 c moll a č. 1 B dur , do první poloviny pak zařadil klavírista Schumannovy Humoresky a do druhé Mozartovu Sonátu c moll K. 457 . V decentním klasicizujícím slohu zůstal i během přídavků. Už to, že udržel pozornost a napětí po celou dobu koncertu, svědčí o mimořádných schopnostech. Anderszewski působí za klavírem jako dvojče slavného jazzového pianisty Brada Mehldaua, působí neokázale a bezprostředně a přitom je vždy uhrančivě soustředěný na prováděnou skladbu. V Bachovi podtrhuje všechny rytmické zvláštnosti a proměny a na rozdíl od bachovských specialistů tolik nerozehrává polyfonické pasáže. U salónního Schumanna podtrhl spíše energické a emotivní stránky, ale ani Mozartově lehkosti nezůstal nic dlužen. Posluchač měl celou dobu dojem, že klavírista velmi krotí svůj temperament - ale právě ten střet mezi živelností a dokonalou kázní je možná tajemstvím Anderszewského působivosti. (jb)

Ctíme klasické mistry

Když hostoval English Chamber Orchestra na mozartovském Pražském jaru 2006, byl jeho koncert s klavíristou Emanuelem Axem dávno vyprodán. Na prvním ročníku Dvořákovy Prahy komorní ansámbl, proslavený dlouholetou spoluprací a nahrávkami s Danielem Barenboimem, vyprodáno neměl - koncert to ale byl vynikající. Sólistou a dirigentem byl renomovaný francouzský houslista Augustin Dumay , který byl v Praze naposledy na Pražském jaru 2003 s Kurtem Masurem. U houslisty i orchestru se dá mluvit o dokonale stylovém Mozartovi. A to jak v Adagiu E dur , tak v Houslovém koncertu č. 5 A dur ; Dumayův aristokraticky noblesní a přitom znělý tón je pro tento repertoár ideální. Orchestr ukázal kromě vytříbeného zvuku i smysl pro humor, který oživil nejednu repetici. Sólista nemůže v pravém slova smyslu dirigovat "od houslí" a hraje-li se koncert tímto způsobem, je to více společné muzicírování než zvukově přesně odstíněný doprovod. U Dvořákovy Romance pro housle a orchestr f moll bylo zajímavé sledovat, že romantické citovosti lze dosáhnout i jinak než robustním a pastózním tónem slovanské provenience. U Schubertovy Páté symfonie B dur , která koncert uzavírala, je legitimní zvolit i o něco romantičtější přístup. Anglický komorní orchestr romantizoval opravdu minimálně, ale jemnost jejich přednesu podtrhla melodické kouzlo této mimořádně půvabné skladby devatenáctiletého autora. I když naše komorní orchestry hrají klasicistní repertoár častěji a vesměs lépe než orchestry velké, takovýto zvuk byl pro všechny posluchače lekcí stylu a v každém případě velkým zážitkem. (jb)

Dirigent Dutoit přijel hned po prázdninách

Dvořákova Praha jako novinka mezi festivaly evidentně vstoupila na scénu výrazně ambiciózně a zároveň docela zdařile. Závěrečný koncert (4. 9.) v Rudolfinu jasně ukázal, že pořadatelé mají cit i prostředky na to, aby zvali ty nejlepší, že však přece jen přehlídka ještě bude muset v dalších ročnících přesvědčit o svém plném smyslu a také o definitivním ukotvení v kulturním dění v metropoli.

Jednoduše řečeno, londýnské těleso Royal Philharmonic Orchestra se svým budoucím hlavním dirigentem Charlesem Dutoitem hrálo v Praze v nezvyklou roční dobu. Na návštěvnosti se to neprojevilo, bylo plno, ale na samém začátku školního roku jsme zatím byli zvyklí spíše na pomalejší vstup do závažných událostí. Podobný festival na přelomu srpna a září může ovšem vnést do Prahy další velkoměstštější poměry. Zároveň bude zřejmě usilovat o to, aby se do jeho stínu postupně dostaly předcházející letní symfonické akce a posléze možná i zářijový Pražský podzim.

Tomu už dokonce mohla nasvědčovat shoda ve výběru Dvořákova Violoncellového koncertu do závěrečného večera. Jiří Bárta dal provedení svůj uvolněný nadhled i tónové kvality nástroje, Charles Dutoit pak zběhlost starého praktika. V Prokofjevově 2. suitě z baletu Romeo a Julie nicméně vyšlo najevo, že dirigent orchestr nechává hrát v až příliš svobodné vysoké dynamice a že neusiluje o nejjemnější detaily. Ravelův La Valse byl pak na konci poměrně dlouhého programu už trochu nadbytečný, skončil navíc s ne plně přesvědčivým uzavřením formy skladby. Hostujícímu tělesu nelze upřít značně vysoký standard, do stoprocentního obhájení jejich přítomnosti v Praze, přítomnosti právě v tento okamžik, však přece jen maličko chybělo. (veb)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.