úterý, 20. září 2016

Dvořákova Praha – Den D

Napsal(a) 

Benjamin Beilman a Louis Schwizgebel, foto Martin Divíšek Benjamin Beilman a Louis Schwizgebelfoto: Martin Divíšek

Pod konspirační název „Den D“ ukryli pořadatelé festivalu Dvořákova Praha debutové vystoupení dvou mladých interpretů: devětadvacetiletého švýcarského klavíristy Louise Schwizgebela a šestadvacetiletého amerického houslisty Benjamina Beilmana. Oba mladé pány provází vynikající umělecká pověst, oba mají na svém kontě řadu prestižních koncertních produkcí i neobyčejně vysoce ceněných nahrávek. Na festivalovém večeru (Dvořákova síň Rudolfina, 16. 9. 2016) hrál v první půli napřed každý sólově, v druhé půli vystoupili společně.

Koncert zahájil Benjamin Beilman Partitou pro sólové housle č. 2 d moll, BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha. Úvodní Allemanda mě už v prvních taktech překvapila svou romantizující rytmickou i dynamickou rozvolněností, která měla daleko k jakékoli „tanečnosti“ či k „zažité“ interpretaci vůbec. Jenomže jak Beilman pokračoval ve hře, bylo zjevné, že bezpečně ví, co hraje a proč to tak hraje, a jeho přednes byl tak přirozeně muzikální, přesvědčivý a působivý, že mu nebylo možné nepodlehnout. Beilmanovy housle mají překrásný tón a umělec s ním dokáže skvěle pracovat. Tak bohatě a plasticky profilovaná dynamika a barevnost – od měkce zářivých forte k éterickým pianissimům – se slyší opravdu jen zcela výjimečně. Beilmanova technika je jedinečná, ale houslista ji ani v nejmenším nestavěl na odiv. Žil si na pódiu naprosto poklidně, skromně a pokorně ve svém vlastním světě – se svými houslemi a s Bachovou Partitou, kterou evidentně vnímá víc jako příběh než jako řadu tanečních stylizací. A obecenstvo – vědomo si ojedinělosti Beilmanova provedení – poslouchalo bez dechu. Bachova Partita v podání Beilmanově se tak zařadila k zážitkům, na které se nezapomíná.

Benjamin Beilman a Louis Schwizgebel, foto Martin Divíšek Benjamin Beilman a Louis Schwizgebelfoto: Martin Divíšek

Louis Schwizgebel se Schubertovou klavírní Sonátou č. 19 c moll, D 958 už bohužel tak jednoznačně pozitivní dojem nezanechal. Jeho klavír zněl po nádherných Beilmanových houslích zastřeně a dost fádně a začátek první věty byl navíc zjevně poznamenán nervozitou. Schwizgebel má sice výbornou nástrojovou techniku, ale zároveň má také sklon až teatrálně přehánět některá gesta, což nijak zvlášť nepřispívalo k výrazové přesvědčivosti. A tak – přes pár zajímavých momentů (nápadité sonátové provedení v první větě, hezký začátek volné věty, svižné partie ve větě finální) – jsem vnímal Schwizgebelovu hru „jen“ jako kvalitní standard.

Po přestávce spojili oba umělci své síly k provedení dvou z nejslavnějších děl světové houslové literatury: Dvořákovy Sonatiny G dur, op. 100, B 183 a Franckovy Sonáty A dur, M 8. Vzhledem k předchozímu průběhu večera bylo zřejmé, že hlavní roli převezme Benjamin Beilman. A byl to skutečně on, který duo „vedl“. Svůj part znal viditelně do poslední noty a velmi často hrál zpaměti. Ale i Louis Schwizgebel jako by v komorní hudbě dokázal překročit svůj stín. Hrál nepoměrně citlivěji než při svém sólovém vystoupení, a i když nebylo možné přehlédnout, že by se mnohdy rád dostal víc do popředí pozornosti (zbytečně razantní zvuk klavíru v místech, kde housle hrály pianissimo), působil sympatičtěji než v Schubertovi. Oba umělci jsou samozřejmě dokonalí profesionálové a jejich souhru nelze než obdivovat (v programové brožuře jsem bohužel nenalezl žádnou informaci o tom, zda se jednalo o jejich první společné vystoupení nebo jestli spolu hráli už dříve). Dvořákova Sonatina byla rozkošná, s nečekaně vervní druhou repeticí ve Scherzu a s mimořádně rychlou finální větou. Večer byl korunován náročnou Sonátou A dur Césara Francka, v níž se oba interpreti jako by dostali „na stejnou vlnu“ a kterou přednesli velice citlivě a opravdu krásně. Jako bonbón na cestu domů přidali pak posluchačům ještě Kreislerův valčík Liebesleid. Benjamin Beilman si ho hrál evidentně pro své vlastní potěšení a byl okouzlující. Jedná se bezesporu o mimořádně pozoruhodného umělce a na jeho další kariéru jsem velmi zvědavý.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.