středa, 18. květen 2022

Dvořákova Olomouc se baroka nebojí

Napsal(a) 

Vincenzo Cappezuto, foto Tino Kratochvil Vincenzo Cappezutofoto: Tino Kratochvil

Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že jubilejní 20. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Olomouc spíše „upozaďuje“ mistrovo dílo na úkor jiných epoch a tvůrců, ve skutečnosti se základním kamenem letošní dramaturgie stalo Dvořákovo celoživotní krédo „Bůh, láska, vlast“. A právě láska se stala hlavním tématem v pořadí druhého koncertu festivalu – Bojíte se baroka? – jenž se uskutečnil v pondělí 16. května v sále Klášterního Hradiska (Vojenské nemocnice Olomouc). Soubor Soqquadro Italiano ve svém programu navštívil italské ulice i zámky 17. století a vtisknul jim osobitá, jazzem a improvizací nasáklá hudební aranžmá Claudia Borgianniho, jednoho ze zakladatelů ansámblu. Druhou zakladatelskou osobností je kontratenorista a tanečník Vincenzo Cappezuto, který spolu s theorbistou Simonem Vallerotondou, violoncellistou Giuseppem Franchelluccim a perkusistou Leonardem Ramadorim tato aranžmá v Klášterním Hradisku provedl.

Program Bojíte se baroka? zazněl poprvé roku 2019 v toskánské vesničce Castiglioncello del Trinoro, kde sklidil úspěch nejen jako koncertní, ale také svého druhu literární představení – spojuje totiž hudbu Itálie sedmnáctého století s vybranými literárními úryvky a prvky commedie dell’arte. Kromě spisovné italštiny se tak objevil například sicilský, neapolský nebo milánský dialekt prokládaný netradičními úpravami barokních skladeb. Tento koncept zůstal zachován i u olomouckého provedení, a ačkoliv nelze předpokládat, že by většina posluchačů plně ovládala jazyk i jeho dialekty, jazyková zvukomalebnost italštiny i výrazová pestrost Vincenza Cappezuta k silnému uměleckému zážitku zcela stačila.

, foto Tino Kratochvil foto: Tino Kratochvil

Hudební díla byla zastoupena dramaturgicky vhodně zvolenou tvorbou Alessandra Stradelly, Alessandra Picininiho, Luigiho Rossiho, Andrea Falconieriho a dalších známých i anonymních autorů. Přestože primárním rysem večera byla převážně odlehčená komika, dbali hudebníci na to, aby čas od času zazněla i lyrická a teskná díla, ve kterých mohla netradiční barva hlasu Vincenza Cappezuta lépe vyniknout. Samotné hudební provedení lze bez uzardění označit jako příkladné – výtečná byla pevná rytmická souhra violoncella v interpretaci Giuseppe Franchellucciho a theorby/barokní kytary Simona Vallerotondy, která vytvořila stabilní harmonický podklad. Kromě toho se však oba nástroje představily také sólově – barokní kytaře patřily skladby Bianco mangiare alla spagnola skladatele Bartolomea Stefaniho a Caprice de chaconne Francesca Corbetty, zatímco violoncello předvedlo jímavě lyrický dialog se zpěvním hlasem v tradiční písni 16. století Vurria ca foss’io ciaola. Perkuse Leonarda Ramadoriho pak dodávaly hudbě nejen charakteristické taneční rytmy, ale především ji výběrem nezvyklých nástrojů obohacovaly o novou barevnost. Právě v perkusích zazářila aranžmá Claudia Borgianniho svou barevnou pestrostí nejvíce – a to se navíc Leonard Ramadori kromě nepřeberného množství rytmických nástrojů chopil ve skladbě Scuntenti cori miu Domenica Mazzocchiho také klávesového dechového nástroje melodiky.

, foto Tino Kratochvil foto: Tino Kratochvil

Nejvýraznějším prvkem večera však byl pěvecký výkon Vincenza Capezzuta, který rozsahem sice spadá do kategorie „kontratenor“, avšak barevně stojí zcela mimo tuto kategorii. Tam, kde se mnoho kontratenoristů musí uchýlit ke kulatější a méně přirozené barvě, zůstává Capezzutův hlas zcela jasný a bez větších změn ve výsledné barvě. I díky této lehkosti si pak může dovolit mnohem větší práci s výrazem, ke které se uchyloval především v žertovněji laděných písních jako byla kupříkladu lidová La Canzone del Guarracino noc l’addio di Meneghino či Bischizzo a bella balerína skladatele Santiaga de Murcia. Přestože komické hudební polohy tvořily většinu programu, osobně se domnívám, že nejpůvabněji vyzněl Capezzutův jasný a jemný tón v romanticky laděných písních La bella più bella Luigiho Rossi či Occhi belli neznámého autora.

Ačkoliv program koncertu Bojíte se baroka? nebyl s hudebním dílem Antonína Dvořáka spojen přímo, jednalo se o svěží a dramaturgicky funkční koncept, který nabídl v rámci festivalu odlišný pohled na původní skladatelovo životní krédo a současně přinesl do prostor sálu Klášterního Hradiska pozoruhodný ansámbl, který představuje nejen barokní hudbu paláců, ale i italských ulic – nejen oduševnělou a ušlechtilou lásku duchovní, ale i tu vášnivou lidskou.

, foto Tino Kratochvil foto: Tino Kratochvil

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.