Dvořákova hudba v nejlepších rukou

Komorní řadu letošního XXI. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha ovládli klavírista Boris Giltburg, členové Pavel Haas Quartet a jejich pojetí souborného nastudování Dvořákových klavírních trií. Trojici komorních koncertů dnes patrně nejvyhledávanějšího českého kvartetního souboru konkurovalo služebně nejstarší domácí smyčcové kvarteto a snad i vůbec nejdéle působící kvartetní soubor kontinuálního personálního složení vůbec – Panochovo kvarteto. K pondělnímu koncertu 20. 9. 2021 si do Dvořákovy síně Rudolfina pozvalo vzácného a v Praze vždy vítaného hosta – maďarského světoběžníka a aristokrata klavíru Andráse Schiffa, který je kvartetistům dlouholetým blízkým přítelem. A také české hudbě, Janáčkovi, Smetanovi, a zvláště Dvořákovi, jemuž náležel celý večer. V mnoha ohledech to byl doslova rodinný večer v přátelské atmosféře a u bohatě prostřeného stolu Dvořákovy komorní tvorby pro smyčce s doprovodem klávesového nástroje chyběl jen violoncellista Jaroslav Kulhan, jehož na podiu zastoupil suverénně hrající a přeskromně působící Petr Hejný ze spřáteleného kvarteta Stamicova. Jeho nástroj z dílny Peregrina di Zanetto byl pro mě další hvězdou večera.

Úvodem večera zazněl klenot Dvořákovy komorní tvorby, Maličkosti pro dvoje housle, violoncello a harmonium op. 47, B 79, z Dvořákova slovanského roku 1878. Maličkosti vznikly v sousedství dechové serenády, Slovanských rapsodií a tanců či Smyčcového sextetu. Dvořák je nepsal pro ztišené publikum koncertního sálu, ale pro sebe a pro své přátele v čele s Josefem Srbem-Debrnovem, v jehož domácnosti místo klavíru stálo harmonium. Varhaník Dvořák jej do kanonického přediva trojice smyčcových hlasů zapojil tak duchaplným, humorným a úsměvným způsobem, že po celou dobu pondělního provedení nezmizel z tváře Andráse Schiffa potutelný úsměv. Svítivý útlý tón primária Jiřího Panochy, koncentrované komentáře sekundisty Pavla Zejfarta a precizní rytmické figury Petra Hejného učinily z díla více než posluchačskou lahůdku. Od první věty jsem instinktivně zvedal chodidla. Tolik pohody, úsměvů, přátelského vtipu a špičkování se valilo proudem před hranu rudolfinského podia do hlediště. Není malých děl velkých autorů. Dvořákovy Maličkosti jsou toho příkladem.

, foto Petra Hajská

Přál jsem si, aby po tak starosvětském nastudování Maličkostí koncert skončil a šlo se domů. Ale ono ne. Z Debrnovova staromládeneckého bytu se posluchači imaginárně přenesli o několik let proti proudu času do hudebního salonu Ludevíta Procházky, který dlouhá léta opatroval opis Dvořákem sebekriticky zavrženého Klavírního kvintetu č. 1 A dur op. 5, B 28 (1872). V sousedství experimentálních smyčcových kvartetů z doby kolem roku 1870 se patrně jedná o Dvořákovo nejstarší životné komorní dílo, které se sice nepravidelně, ale přesto objevuje na domácích i zahraničních koncertních podiích (naposledy jsem je slyšel ve Vídni v listopadu 2008 v podání Tria Altenberg). Třívětá kompozice je vedle skladatelovy 3. symfonie Es dur op. 10 a smyčcového Nokturna H dur op. 40 nejpřesvědčivějším plodem Dvořákova wagnerovsko-lisztovského omámení. Kdo Dvořáka nepozná v harmonicky hutné vstupní větě, ani v nekonečných violoncellových kantilénách delikátní nokturnové prostřední věty, rozpozná jej s prvním taktem scherzosního finále. K bezchybné souhře chybělo v krajních větách několik taktů, vše ovšem vyvážila sóla Petra Hejného. Po dynamické, agogické a výrazové stránce byl ovšem starší ze skladatelových kvintetů s klavírem připraven precizně, předpokládám, že ve spolupráci s Andrásem Schiffem poprvé. Kde jinde by měly tyto Dvořákovy juvenilie zaznívat častěji než právě na koncertních podiích Dvořákovy Prahy?

Po pauze zazněl pandán klavírního kvintetu z roku 1872, totiž o patnáct let mladší Klavírní kvintet č. A dur op. 81, B 155. Od premiéry je čtyřicetiminutová kompozice trvalkou světových koncertních podií, směle konkurující obdobným skladbám Schumannovým, Brahmsovým či Šostakovičovým. Od prvního taktu kompozice, která zazněla v plném rozsahu se všemi repetovanými úseky (interpretačnímu mainstreamu navzdory), bylo zjevné, že kvartetisté a jejich host u klavíru mají dílo vepsáno do genetického kódu. Sebejistá souhra, kouzlení s dynamikou, ohleduplnost k sólovým pasážím kolegů vládly celému dílu. Ještěže po druhé větě následovala kratičká pauza k přeladění, jinak by se mlčící publikum sotva nadechlo. Nechce se věřit, že takových děl, jakým je druhý klavírní kvintet, napsal Dvořák desítky. Nechce se věřit, u jeho provedení nebyly tentokrát televizní kamery a záznamová technika.

Jakub Hrůša a András Schiff, foto Petra Hajská

S posledním tónem Dvořákova druhého klavírního kvintetu a s bouřlivým potleskem naplněného přízemí pražského Rudolfina večer neskončil. Následovalo totiž předání Ceny Antonína Dvořáka z rukou dirigenta Jakuba Hrůši skromnému Andrási Schiffovi za jeho celoživotní mistrovství a péči o českou hudbu. Dvořákova cena letos doputovala do pravých rukou. Schiffovo přátelství s českými kolegy, náklonnost k českému publiku a nedostižné nahrávky Janáčkovy, Smetanovy a Dvořákovy hudby jsou totiž jen jedním důvodem k udělení ceny. Tím hlavním je Schiffova umělecká poctivost a humanismus, dnes poněkud zastaralý a také mezi jeho vrstevníky mnohdy ojedinělý. Dveře Dvořákovy síně jsou Schiffovi navždy otevřeny! Snad se brzy vrátí. Nejlépe s přáteli z Panochova kvarteta…

András Schiff s Cenou Antonína Dvořáka, foto Petra Hajská

Sdílet článek: